13. – 15.7.2018
Komentář Hořák
Sestava:
- Mervin – Jawa 250 (panelka)
- Bullmen – Jawa 250 (panelka)
- Hořák – Jawa 250 (kývačka)
Když mně před nějakým časem přišla od Mervina SMS, jestli bych s nima zase nejel na nejprestižnější akci roku, bral jsem to po jejich několikerých selháních jako další trapnej pokus jak namíchnout posledního vola z celé party, kterej se s nima ještě aspoň občas baví. Klidně jsem to odkývl a vůbec jsem nečekal, že by z toho něco (po x-leté odmlce a velkých výjezdových plánech, který začínaly a končily jenom u piva) mohlo být. Trvalo to sice jenom víkend, ale cosi z toho bylo…
1. den 105 km
Sraz byl domluvenej na 16. hodinu, takže jsem asi 5 minut po dojel k Mervinově novýmu bejváku na nové Nové. Mervin se kolem svýho sídla kymácel, blýskal účesem a evidentně nikam nekvaltoval. Když jsme si vyměnili formality, dostalo se mně uklidnění, že není třeba nikam spěchat, protože v 15:45 sem Bullmen poslal spojku (nejstaršího synka) s dotazem, jestli by Mervin doma v motorkářským harampádí náhodou neobjevil dušu, která by měla aspoň trochu menší díru, než tu, co se objevila na Bullmenově stroji. Naštěstí něco našel, takže když jsme se po 17. hodině dopacatili s okousnýma nehtama na Novou, zastihli jsme oba Bullmeny (Zdeněk k opravě povolal ještě tatíka) jak s černýma rukama kroutí hlavama nad tou starou vraždou. Nakonec jsme byli rádi, že se vyjíždělo jen s 1 a ¾ hodinovým zpožděním.
Protože není třeba měnit věci zaběhaný, vyjeli jsme stejně jako již několikrát směr Jeseníky. Tradiční cestou přes Ochoz jsme se dostali do Lipovce, kde jsme natankovali a pak pokračovali na Konici, odkud přes Bouzov, Městečko Trnávku do Starého Města u Moravské Třebové. Zde jsme naše stroje odstavili na parkovišti a šli zkontrolovat večerní ruch do místní putyky. Naštěstí tady i vařili, takže vše proběhlo k naprosté spokojenosti. Po několika půllitrech Černé hory jsme mašiny odtlačili na rozjezdovou dráhu zdejšího letiště.
2. den 229 km
Ráno oba kluci nečekaně čiperně vstali a vyklidili prostor pro případný letadla. Bylo poznat, že na ně mají manželky dobrej vliv. On totiž Bullmen už řadu let vyžaduje pro svůj odpočinek absolutní rovinu. V případě odklonu trpí a ráno si pak stěžuje na permoníky. Toto tu tentokrát nebylo.
Snídali jsme u samoobsluhy v Cotkytli, kde jsme jsme si povykládali o motorkách s jedním Moldavcem obdivujícím naše Jawky. Další cesta vedla přes Štíty, Bukovice, Bílou Vodu, Moravský Karlov a Písařov, tímto jsme se zase vrátili skoro do výchozího postavení. Abysme se dostali z bludnýho kruhu pokračovali jsme přes Jakubovice a Janoušov po lesní cestě na Jeřáb. Krajina se nám líbila, jen se tu a vůbec v celým pásmu Nízkýho Jeseníku ve velké míře projevovala kůrovcová kalamita a velký sucho. V lesích se kácelo opravdu ve velkým.
Z Jeřábu jsme sjeli do Horní Hedče, odkud již kolem řeky Moravy do Hanušovic, dále přes Rejchartice do Velkých Losin. Zde jsme skryti u vjezdu do stavebnin přečkali vydatnou bouřku. Pak jsme se stavili ochutnat Zlosyna a přesunout se do další hospody v Losinách, abychom přečkali ale fakt megabouřku. Na celé Moravě je od zimy neskutečný sucho a tady se zrovna v době našeho výjezdu tak nehorázně plýtvá vodou! Dokonce jsme viděli svatbu, když nevěsta v bílým jela hrdě v kočáře s koňským spřežením k obřadu, aby pak po pěti minutách splihlí jak vodníci zdrhali kolektivně zpět…
Další testovací zastávku jsme si dopřáli v Ostružné v pivovaru Cestář a pak ještě v Jeseníku. Bohužel se naše ochutnávka neslučovala s pravidly silničního provozu, proto jsme si museli dát chvílu oddech, aby z nás alkohol vyprchal aspoň symbolicky.
Zpáteční cesta z Jeseníku měla být přes Karlovu Studánku, ovšem ještě než jsme pořádně vyjeli z města (a to jsme jeli rychlostí tak 55-60 km/h) mně náhle předjel policajt na motorce a zařadil se za Bullmena. Příslušník měl na helmě kameru a něco hlásil do mikrofónu. Chvíli inhaloval kouř z Bullmenovy chrchle a pak totéž zopakoval za Mervinem.
Bylo jasný, že jsme dojeli. Všichni bysme pravděpodobně nadýchali, cestovali jsme rychlostí na hranici zákona, já neměl lékárničku a Bullmen měl tu svou kupu šrotu pořád přihlášenou na mrtvolu a nálepka z STK byla platná do roku 2002! Jakýpak bylo naše překvapení, když příslušník uvědoměle na křižovatce v Bělé pod Pradědem odbočil na Červenohorský sedlo. Uklidnili jsme se až po průjezdu zákazem vjezdu.
V Karlově Studánce jsme načepovali lázeňskou vodu a pokračovali přes Malou Morávku, Rudnou pod Pradědem, Bruntál, Ryžoviště, Dětřichov nad Bystřicí do Horní Loděnice, kde nás tma, kosa a Bullmenovo slabě svítící potkávací světlo donutilo k návštěvě hospody. K večeři jsme skolili několik holb a brambůrky. Spali jsme poblíž vrchu Rýžoviště na posečeným poli.
3. den 166 km
Ráno jsme se bez problémů vymotali a sjeli z předhůří Oderských vrchů serpentinama do Štramberka, kde jsme po nákupu v marketu posnídali. Dopoledne jsme se ještě hodlali zastavit na košt v minipivovaru v Rakové u Konice. Přes Pňovice a Litovel jsme projeli Pomoravím a obcemi Cholina, Bílsko a Vilémov jsme pomalu stoupali do kopců Drahanské vrchoviny.
Jakoby tomu už letos nebylo dost za potokem před vesnicí Bohuslavice ze stínu stromů vylezl příslušník se zvednutou plácačkou a hned za ním druhej. Po obvyklých dotazech, kam jedeme a jestli nejme náhodou pod vlivem, začalo zkoumání našich SPZ. Na dotaz o alkoholu jsme samozřejmě svorně kroutili hlavama, ale s těma nálepkama z STK už to bylo horší. Naštěstí si jeden z orgánů vzpomněl, že na podobné chrchle, jak máme my, řádíval i jeho tatík, takže měl vcelku pochopení. Proto taky asi, když se jeho kolega sápal do auta pro alkoholtestry jenom mávl rukou a radši nám věřil. Stejně tak při kontrole Bullmenovy známky TK jen mlčky vrtěl hlavou.
Takže díky sympatii jednoho z policistů ke starým Jawkám jsme mohli pokračovat ve zpáteční cestě. V Rakové nakonec pivovar vůbec nebyl, tak jsme se ještě chtěli zastavit v dalším minipivovaru ve Vranově u Brna. Tady sice pivovar byl, ovšem otvírali až pozdě odpoledne, proto jsme si ještě odskočili na oběd a závěrečný zhodnocení na srubu pod Hádkem. V Jiříkovicích jsme letošní „nejprestižnější akci roku“ opět rozpustili.
Závěr:
Celkově myslím nejen mě tato akce překvapivě zaskočila. Naposledy jsme se s dvojicí Mervin-Bullmen setkali na letním motorkovým výjezdu před šesti lety ve stínu Ještědu a vůbec nevypadalo, že by oba experti měli chuť svůj přístup jakkoliv měnit. Vadilo jim koupání, přítomnost japonských strojů a vůbec neochota se podívat kamkoliv do zahraničí. Kluci na rejžích za dobu naší neúčasti projeli celý Alpy z Itálie až do ČR a letos zase ze Švýcarska. Protože se do zahraničí dostávají i se svými stroji vlakem, jede se bez ohledu na počasí a stravování a noclehy jsou zásadně po hotelích, pro nás míň vydělávající je tento druh dovolené finančně náročný. Taky se zvýšila průměrná rychlost přesunu na jawí hranici.
Nakonec opravdu došlo to, čemu asi nešlo vyhnout a to rozdělení naší motorkářské party na dvě sekce: Jawky a japonci. Za klasiku jsem tu zbyl již jen já a Alonzo. Dave Klopič svou kývačku za 50 000 Kč prodal a pořídil si „Italskou krásku“ značky Motoguzzi. Tom Matucha koupil barák ve Slavkově a na motorky už nemá čas. Alonzo spíš upřednostňuje Yamahu před panelkou a stejně se většinou přidával až opožděně, takže s ním cokoliv domlouvat nemá smysl. Bohuš Pícha svou Hondu prodal a motorky ho už rovněž neberou. Laďa Žlučníkář má svou panelku stále v krabicích a čeká, až někdy bude víc času a zbytek kluků, co mají japonce (jako Tom Loula, Lukin Vymazal, Mrazík, Tom Auweis a Alonzo) naštěstí ještě jezdí Alpy a svoje stroje všelijak apgrejdujou.
Pravda, nejelo se v obvyklým výjezdovým období prvního týdne v srpnu. Dokonce to byla akce pouze víkendová. Příprava strojů a stejně tak doba odjezdu by se díky Bullmenovu přístupu dala označit jako klasická. Celá trasa byla krátká a snad i díky tomu jsme v průběhu cesty nezaregistrovali nějaké další poruchy. I když kilometrově to letos moc výživný nebylo o to víc jsem byl nucen poslouchat nářky o bolavým zadku, průvanu za krkem a zmrzlých rukách. A i když jsme nejeli po nijak frekventovaných silnicích, setkání s příslušníky byla až překvapivě častá. Naštěstí měli orgáni pro starý Jawky pochopení a z našeho setkání jsme si odnesli maximálně úlek. Celý rok 2018 byl již od jara extrémně suchý a překvapivě zrovna v termínu našeho výjezdu jsme neustále kličkovali mezi bouřkovými mračny. Tímto je třeba pochválit Mervina, kterej se místo pláštěnky vybavil alespoň telefonem s internetem a vždycky nás stihl zavčasu před deštěm varovat. Pozitivní byla taky u kluků chuť k testování různých piv. Asi nemá smysl nějak řešit co se mohlo stát, ale myslím, že pokud by se klukům podařilo vyjet o dva roky dřív, s největší pravděpodobností by Dave Klopič svou kývačku neprodal a mohl se k nám přidat. Takže i když byl letošní výjezd jen zkrácený, i tak je třeba brát najetých 500 km pozitivně. Ovšem jestli bude ještě nějaký příště, to bych si tipovat opravdu netroufl.