Manínská tiesňava
25. – 27.8.2023
Sestava:
Mervin a Honza – Jawa 250 (panelka)
Bullmen – Jawa 250 (panelka)
Hořák – Jawa 250 (kývačka) a Pav 40
1. den 95 km
Dnes jsme se měli u Mervina sjet mezi 16. a 17. hodinou takže, když dohrčel Bullmen v 17:05, brali jsme to v pohodě. Mervin už taky naložil svou Máňu sebou a Honzíkem a mohli jsme obratem vyrazit.
Projeli jsme Blažovicemi, Křenovicemi, Slavkovem (s tradičně hustým provozem) a Němčanami a poté jsme se v rámci zorientování nečekaně zastavili u pramene na Lutrštéku. Zde jsme prubli pitelnost a ustoupili Bullmenovu nátlaku, že je třeba ukrojit. Dál jsme pokračovali na Rousínov, Komořany, Tučapy, Vyškov a dál údolím řeky Hané na Hoštice-Heroltice, Rybníček a Medlovice. Tady Mervin zastavil z důvodu nedostatku el. proudu, ale maskoval to bolavým zadkem. Další pauza byla v Morkovicích–Slížanech, kde jsme ve spolupráci s telefonem objeli rozkopanou Troubskou ulici po polňačce. Z monotónní jízdy nás probralo až, co jsme ve Zdounkách začali stoupat do Chřibů. Kromě nevýznamného přidušení vyjetým M2T jsme Bunč zdolali bez ztráty kytičky.
Následoval průjezd pohořím a posléze klesání k Modré. U rozhledny nad obcí jsme demokraticky zvolili za dnešní cílovou vesnici Košíky. Slibované zázemí v podobě krytého hřiště a piva za dvacku rozhodlo. Protože už se klukům nechtělo zpět do temného lesa, vzali jsme to zajížďkou přes Jalubí a Traplice.
Košíky jsou bezvýznamnou obcí v jednom z mnoha údolí zvedajících se k hlavnímu hřebeni Chřibů. Většina domů je roztroušena kolem potoka, který spíš jak množstvím vody zaujal hloubkou příkopu. Na zahrádce bylo narváno, vnitřek hospody však zel prázdnotou, kterou jsme úspěšně vyplnili. Seznámili jsme se s dvěma sympatickými strýci obskakujícími výčep a jedním ortodoxním marxistou. Hospodu jsme, jak už je zvykem, dvě hodiny po půlnoci zavírali.
2. den 262 km
Ráno nebylo z nejbystřejších. Včerejší pivní jed s obchodním názvem Orlovna s námi nepěkně cloumal. Jediné, co nás utěšovalo, byla cena, která vyšplhala až na 25 Kč za pivo. Dalším pozitivem byl otevřený záchod a strýc z obsluhy, který nám věren svému slibu přišel zavdat.
Došponoval jsem sekundár, zatímco Bullmen uchycoval výfuk, který se s jeho motorkou evidentně loučil. Dopoledne jsme pokračovali přes Kudlovice a Spytihněv do Napajedel, kde jsme po mostě překonali řeku Moravu, pak na Topolnou, Bílovice, Nedachlebice, Kelníky, Velký Ořechov a poté dolů na Hřivínův Újezd, Biskupice až do Luhačovic. Tímto jsme překonali Vizovickou vrchovinu.
Místo návštěvy lázeňských pramenů jsme dál týrali svoje zadky sedany motorek přes Petrůvku, Slavičín, Štítnou nad Vláří až do Brumova-Bylnice, kde jsme natankovali a před hrozícími bouřkovými mračny radši prchli přes Nedašov na slovenskou stranu Bílých Karpat.
Ale bylo nám to houby platný. Ještě před Červeným Kamenem se před námi modrá obloha zatáhla a než jsme obsadili autobusovou zastávku, obdrželi jsme „kýbl za krk“. Pak nastalo utišení, čehož jsme využili k přemístění do červenokamenské hospody.
Zde jsme s přibíhajícími účastníky nějakého orientačního závodu přečkali pokračování luxusní bouřky. Dokonce nám i natočili pivo v přestávkách, když zrovna šel proud a nevřeštěl alarm puštěný zkraty vedení, jak o sebe venku ve vichru narážely dráty na sloupech. Pivo bylo samozřejmě české. Asi po hodině pršet přestalo. Motorky bouři přečkaly v závětří restaurace překvapivě bez následků.
Výjezd proběhl stejně jako v roce 2013 po asfaltové cestě lesem a až na průjezd jedním padlým stromem beze změny. Na parkovišti nad hotelem jsme viděli motorku pohřbenou pod ohromnou větví velké jabloně, ale ani ve čtyřech bysme ji z padlého stroje odtáhnout nedokázali. Navštívili jsme zříceninu hradu Vršatec a obdivovali nádherný výhled na celé bradlo, do údolí Váhu a na slovenské hory na východě. Zříceninu od naší poslední návštěvy před deseti lety překvapivě začal někdo rekonstruovat. Při výstupu na pozůstatky Vršatce po Bullmenově mohutném odchrchlání a následném odplivnutí odpověděl tento na dotaz, jestli toho kemra nemám náhodou na zádech: „Ani nevím. Mířil jsem ti na hlavu.“
K našim Jawkám na parkoviště jsme přišli akorát v okamžiku příjezdu hasičské dodávky. Hasiči s motorovou pilou za chvíli padlou motorku vysvobodili. Přes Vršatecké Podhradie do Pruského jsme to sjeli bez motoru. Dál jsme pokračovali údolím Váhu na Horovce, Lednické Rovné a Púchov. Z Beluše jsme až do Považské Bystrice (rodiště všech Pionýrů) jeli po dálnici. Honza nám určil max. rychlost na 71 km/hod.
V Povážské Teplé jsme odbočili vpravo do Manínské Tiesňavy. Tato vznikla působením Manínského potoka, který se prodral mezi bradly Velkého a Malého Manína (891 m. n. m. a 812 m. n. m.) a Drieňovky (639 m. n. m.). Na Manínskou Tiesňavu plynule navazuje tiesňava Kostolecká, která se nachází pod jedním z největších skalních převisů v Západních Karpatech. Ještě v období 2. světové války se úžina překonávala pouze s rozmontovanými vozy na díly a jejich opětovným složením na jejím konci. Toho jsme byli naštěstí ušetřeni.
Bodem zvratu tohoto výjezdu jsme zvolili obec Vrchteplá, kde jsme chtěli navštívit památník SNP na horce nad vesnicí. Bohužel značka zákazu vjezdu, nedostatečná důslednost a Bullmenův znovu uvolněný výfuk nám to neumožnily.
Zpět jsme jeli na Plevník-Drienové, čímž jsme opustili oblast Súlovských skal a po státní silnici dojeli do Bytči, kde jsme se s Váhem definitivně rozloučili a pustili se k severu na Makov. Za vesnicí jsme u benzínové pumpy odbočili na Kasárně, odkud nás čekal nádherný výhled na Beskydy a poté sjezd do Velkých Karlovic. Všude sice byly vidět následky bouřky a hlavně větru, ale popadané stromy už byly pořezané a odklizené. Nyní nás čekalo údolí Vsetínské Bečvy, kde jsme se opakovaně a marně snažili navečeřet. Toto se nám podařilo až za tmy v restauraci v centru Vsetína.
Bullmen nás seznámil se skutečností, že jeho týden tvoří osm dní. V tomto kontextu za předpokladu, že chodí pro rybáky do sámošky, je s podivem, že Bullmenovi ještě nezbankrotovali. Ale mají dětí jako smetí, tak věříme, že Zdenda za dlouhých zimních večerů na svých počtech zapracuje a za dohledu svých ratolestí tento nedostatek odstraní.
Nyní nás čekala večerní „pivní“ hospoda nejlíp u hřiště, kde bychom následně mohli i přenocovat. Za tmy po několika marných pokusech vyhrálo díky Mervinově mobilnímu telefonu fotbalové hřiště ve Všemině, kde nabízeli pivo, klobásu a hlavně přístřeší, protože za asi půl hodiny se přihnala další bouřka. Blesků a deště bylo značně, vítr už se naštěstí utišil. Seznámili jsme se zde s místním příznivcem jednostopých vozidel Standou. Ten nás zaujal několikrát opakovaným vyprávěním, v jehož průběhu jsme se místo pointy dočkali výzvy, abychom vypravěče v případě potřeby klidně poslali někam. To jsme naštěstí nemuseli, protože Standa nakonec v brzkých ranních hodinách hovory ukončil, poručil si pivo na cestu, nasedl na araba a v doprovodu kamaráda na koloběžce odjel. Přespali jsme na pódiu pro muzikanty, Mervin bohužel docela hlasitě.
3. den 189 km
Tentokrát bylo vstávání o poznání snažší. Fousatej dědek neboli Březňák zdaleka nedosahoval kvality hradišťskýho klenotu Orlovny. I počasí bylo po noční bouři slunečné. První poruchu řešil Bullmen ještě ve Všemině. Bylo třeba vypustit kapku vody z plovákové komory. Pak už všechny Jawky poslušně zdolaly kopec mezi Dešnou a Chrastešovem, přičemž úsek ozdobený zákazem vjezdu motorových vozidel jsme jeli vzorně s vypnutým zapalováním. V Chrastešově mě před hospodou zaujala zajímavá výstražná značka: pozor ožralci!
Po snídani u supermarketu ve Vizovicích jsme navštívili most Baťovy nedokončené železnice Vizovice-Valašská Polanka. Železniční svršek zde bohužel nebyl položen, i když mostky, náspy i výkopy jsou v krajině dobře patrné.
Z Lutoniny jsme pokračovali přes Ublo do Bratřejova, pak údolím přes Pozděchov, Prlov a Lužnou na Čertovy kameny do Lidečka. Naše další cesta vedla přes Valašské Klobouky na Ploštinu k pomníku Němci vypálené osady na konci 2. světové války. Potom jsme pokračovali Vizovickými vrchy přes Vysoké Pole, Loučku, Dolní Lhotu do Zádveřic, odkud již údolím Dřevnice přes celý Zlín do Otrokovic.
Zde jsme navštívili minipivovar Harley Pub a pak pokračovali v cestě přes řeku Moravu, Kvasice, Novou Dědinu až do Kostelan. V jedné z bočních uliček jsme odhalili most, nyní využitý jako stodola, jeden z pozůstatků Baťovy dálnice. Další části této stavby jsme navštívili na hlavním hřebeni Chřibů mezi výletní restaurací Bunč a nejvyšším vrcholem Brdo (587 m. n. m.). Pak již jsme Chřiby opustili cestou lesem kolem Hradiska na Roštín. Tento výjezd jsme uzavřeli po E50 přes Bučovice, Slavkov, Křenovice a Blažovice zase v Jiříkovicích.
Počasí nám opět hrálo do karet, až na dvě bouřky nás čekala převážně slunečná obloha. Poruchy rovněž nepřekročily očekávaný rámec a s najetými 546 km můžeme být jenom spokojeni. Jen je škoda, že se akce nezúčastnilo víc motorek: z jedenácti oslovených jsme jeli pouze čtyři. Ale i tak to stálo za to.