Komentář Hořák
Sestava:
Mervin – Jawa 250 (panelka)
Bullmen – Jawa 250 (panelka)
Náčelník – Jawa 250 (panelka)
Hořák – Jawa 250 (kývačka) a Pav 40
1. den 103 km
Letos jsme se Náčelníkem dopravili na sraz k Mervinovýmu s mankem 1 a ¼ hodiny, tzn. až v 18:15. Náča (celým jménem Náčelník Nerez) se zasekl u doktora, já zase musel nadělávat hodiny v zaměstnání. Tímto jsme se vydali na stíhací jízdu, kterou jsme díky Mervinově navigaci pomocí SMS úspěšně ukončili setkáním ve Velkém Meziříčí. Nutno podotknout, že až poslední zpráva obsahující mimo jiné slangové označení jistého orgánu byla natolik určující, že jsme na místo srazu přijeli dokonce s několika minutovým předstihem. Už společně jsme pak pokračovali po státní na Prahu a ve Velkém Beranově jsme to před hospodou úspěšně zapíchli.
K večeři nám dokonce donesli k pivu klobásy, jenom Bullmen si tradičně nic neporučil, protože je ještě z práce plnej dojmů a pilin. Při probírání novinek a ochutnávání piv nás Náčelník poprvé ohromil svým novým postupem. Poté, co si za značného soustředění nakapal cosi do ucha, obratem potom v jakékoliv pozici vytuhnul. Bohužel jsem z něj zapomněl vymámit složení kapek. Určitě bych si tím šplhnul u manželky a možná i u dětí. Noc jsme strávili pod přístřeškem u hřiště.
2. den 288 km
Hned ráno nás čekala zasekaná Jihlava, dál jsme pokračovali na Pelhřimov a až před Chýnovem jsme odbočili k jihu, kvůli návštěvě zříceniny hradu Choustník. Do tohoto okamžiku bezchybně jedoucí Náčelnická chrchla najednou začala stávkovat. Stalo se to zrovna v obci Nuzbely, kde byla semafory řízená objížďka. Motorka pochopitelně zastavila v místě nejužší silnice a v nejprudším kopci. Se svým vyžvýkaným uložením stojanu jinde jak na silnici tvrdošíjně stát odmítala. Naštěstí autobusák zrovna nekvaltoval a s pobavením sledoval Náčův opravářský um. Závadu jsme odstranili profouknutím trysek karburátoru.
Zřícenina Choustníka se rozkládá na skalnatém kopci nad obcí stejného jména. K jeho dobití bylo třeba překonat vzdálenost přibližně půl kilometru směrem vzhůru. Náčelníka to natolik vyčerpalo, že se rozhodl si pozůstatky prohlídnout jenom od pokladny, kde si pro uklidnění zrychleného srdečního tepu otevřel pivo. Bedekry lákaly návštěvníky na jeden dvojitý hrad, kde každý ze synů zakladatele si za společnými hradbami vystavěl svoje samostatné sídlo. Našli jsme sice dvě věže, ale to bylo tak asi všechno. Nejvíc nás znechutilo, když jsme při odchodu zjistili, že se až nahoru dá dojet na motorce, jak nám jeden místní kolík na své Jawce ukázal. Dokonce při tom stihnul lízat zmrzlinu – zřejmě jinej gang. Za 60 Kč jsme z věže očekávali výhled na Třeboňskou pánev, bohužel počasí zrovna nepřálo a stěží jsme viděli páry ve směru na Temelín.
Od zříceniny jsme pokračovali na Košice, Roudnov, Soběslav a Březnici až do Týnu nad Vltavou. Zde jsme hodlali navštívit soutok Lužnice a Vltavy, ale podle toho, co jsme viděli ze silnice, to bylo (pokud návštěvník nebyl vášnivým obdivovatelem Boží muky) jenom zklamání. Poobědvali jsme v Neznašovské hospodě klasickým šniclem.
Objížďka z Albrechtic nad Vltavou vedla přes Chřešťovice a Kluky kolem mehelnického lesa, čímž jsme se rafinovaně vyhnuli dešťovému mračnu. Z Písku jsme pokračovali dál k severozápadu silnicí E49 přes Sedlice, Blatnou, Kasejovice, Nepomuk a pak po okresní silnici na Přeštice. Cestou jsme zastavovali pouze z důvodu odběhnutí s pískem nebo pokud už byly tlaky od sedel v sedací části neúnosný. Bylo třeba zakrojit.
Takto jsme bohužel minuli třeba blatenskou vodní tvrz nebo zámek Zelená Hora známý z Černých baronů, tyčící se nad Nepomukem. Jedinou výjimkou bylo Mervinovo odbočení ve Lnářích na Hradiště, Nezdřev, Řesanice a Kotouň pravděpodobně, abychom neusnuli.
V Přešticích jsme se domluvili o přenocování v Merklíně, ale bohužel se nám zde nepodařilo najít otevřenou hospodu. Totéž se opakovalo v obcích Soběkury, Přestavlky, Černotín, Losina a Mantov. Jistotou byl až Stod, kde nám Mervin zajistil ideální nocleh v areálu fotbalového hřiště, s hospodou a pod střechou. Dokonce se mu podařilo domluvit funkční zásuvky na dobití telefonů, splachovací záchod a teplou vodu v umývadle! Doposud jsem dělal hlavního ubytovatele já, ale s takovou složím funkci.
3. den 244 km
Ráno, protože „ráno je moudřejší večera“ jsem všem ukázal, jak vyměnit naštěstí přední píchlý kolo. Podařilo se mně to tak hezky, že při vkládání pneumatiky zpět do ráfku jsem duši umně dvakrát proskřípnul. Tímto děkuji Mervinovi za půjčení kulatých montpák, Náčovi za odvozy ke kompresoru na benzínku a Bullmenovi za odbornej komentář (blbý kecy), ale i fyzickou pomoc. Naše spolupráce nakonec slavila úspěchy, takže jsme s dvouhodinovým zpožděním mohli konečně Stodu a řece Radbůze ukázat záda. Zajímavý bylo zjištění, že při defektu můžete mít nejlepší pumpičku v okrese, ale pokud máte netěsnící šlaušek jako já, můžete ji použít akorát k převýchově Náčelníka.
V Lochousicích jsme opět z důvodu opravy silnice museli odbočit na Horní Sekyřany, Ostrov u Stříbra a pak již jsme sjeli pásem betonových řopíků k řece Úhlavě, Kladrubskému klášteru a na náměstí, kde jsme po nákupu v sámošce ve společnosti místních asociálů opožděně posnídali.
Naše další cesta vedla přes hornické město Stříbro dále na Černošín, odkud jsme sjeli do údolí Kosího potoka. Zde opět úřadovali silničáři, takže nám nezbývalo, než všem ostatním účastníkům silničního provozu řádně zahulit. Po průjezdu Planou a Chodovou Planou jsme se dostali na pláně mezi Českým a Slavkovským lesem. Při zastavení u hráze Jesenické vodní nádrže jsem se těšil na koupel, ale Náčelník vhodnou chvíli při plánování dle tradice prospal a jiříkováci o nějaké plavbě nechtěli ani slyšet.
Město Cheb i Františkovy Lázně jsme objeli po státničce a po průjezdu Hazlovem nás čekal již vytoužený Aš. Motorka okamžitě poznala jeden z cílů celého výjezdu a hned u značky začátku obce si nekompromisně řekla o další nádrž. V Hranici na návsi jsme si u rákosníka dali vítěznýho Rychtáře a pak už na nás před státní hranicí čekala benzínová pumpa. Společnost F1gas si zřejmě řekla, že je potřeba v tom kapitalismu trochu přitvrdit a za natural 95 požadovala 39,80 Kč/l! Na JM jsme tankovali za 35,50 Kč/l a tady takto. Bohužel nám nezbylo, než tyto „německé“ ceny nejen registrovat, ale i zaplatit. Aspoň měli v bezcelní zóně o pár korun levnější M2T.
Na nejbližší křižovatce jsme odbočili na Bergen a jali se kopírovat hranici. Tím jsme za sebou nechali nejzápadnější české pohoří Smrčiny a začali se dostávat do podhůří Krušných hor. Německem jsme pokračovali přes Adorf, Markneukirchen a Wernitzgrűn. Pak jsme znovu přejeli do ČR , do města Luby a poté přes Černou do Kraslic. Zde jsme si dali pozdní oběd a zapili ho Krušnohorem.
Poté jsme začali stoupat z údolí Svatavy na Bublavu. Chvílemi jsme až museli litovat časté cyklisty, kteří si sem přijeli vyčistit plíce a konečně se nadýchat svěžího horského vzduchu. Projeli jsme Přebuzským vřesovištěm, na začátku stejnojmenné obce ostře zahnuli vlevo a opět pokračovali ve stoupání do močálů mezi Rolavským vrchem (950 m.n.m.) a Plochou horou (939 m.n.m.). Zde se nacházel další milník naší cesty bývalý zajatecký pracovní tábor pro těžbu cínu Rolava (Sauersack).
Jeho výstavba byla provedena v letech 1940-42. Celý komplex zabíral plochu asi 1 km2 a protínala jej cesta. Na severní straně stála továrna na zpracování rudy a vůbec veškeré důlní stavby, na straně jižní byl vybudován zajatecký tábor. Celkem se zde pohybovalo asi 3000 lidí. Ostrahu a hlídací činnost měli na starosti příslušníci SS z Ukrajiny. Dolovalo se až v hloubce 176 m a podzemím se táhne 14 km chodeb. Protože byla výnosnost dolu nadhodnocena, skončením války byl i důl uzavřen, štoly zaplavila voda a jejich ústí byly z bezpečnostních důvodů zasypány. Technické vybavení bylo rozmontováno a přepraveno do příbramských uranových dolů, kde jej nadále využívali už ne němečtí zajatci, ale ti, co se odvážili nesouhlasit s nastupujícím komunistickým režimem.
Z budov se dochovaly pouze železobetonové skelety, ale postupně jsme nacházely i zachované zděné příčky. Celému místu nejvíc dominuje továrna na zpracování rudy a bazén pro zahušťování kalů. Všude bylo evidentní, jak se příroda vrací zpět tam, odkud ji lidská činnost před 80 lety vytlačila. Na jih od silnice jsme po několika stech metrech došli až k nádrži, odkud kdysi brali horníci vodu.
Od bývalého tábora jsme sjížděli do Nových Hamrů a kvůli opravě silnice až do Tisové a Nejdku. Odtud nás čekal nádherný přejezd do Perninku. Přes Horní Blatnou jsme projeli na Rýžovnu, kde jsme doufali ve večeři a nocleh. Pivovar bohužel zavíral v 19 hodin, takže jsme museli opět sjet tentokrát přes Hřebečnou a Abertamy do Perninku, odkud jsme údolím podél potoka Bystřice přes Pstruží a Merklín sjeli do Hroznětína. Zde opět zaúřadoval Mervin, když tradičně v areálu fotbalového hřiště domluvil nejen večeři, ale i nocleh a záchody. Dokonce nám nabízeli sprchy, ty ale nikdo nevyužil. Příjemný večer jsme uzavřeli diskuzí s místními na téma motorky.
4. den 256 km
Ráno po snídani před kostelem v Hroznětíně jsme se opět pustili do šplhání na hlavní hřeben Krušných hor. Až na hřeben nad Rýžovnou jsme stoupali stejnou cestou, jakou jsme včera sjížděli. Do Merklína s námi údolím Bystřice šplhala kromě silnice i trať ČD. Ta před největším stoupáním skončila a dál přes Pstruží až do Perninku jsme se drápali údolím potoka sevřeným hustými smrkovými lesy. Abertamy už se nacházejí na lučinatém hřebeni, kde se teď sušilo seno nebo pásly krávy. Byl odtud nádherný rozhled do údolí řeky Ohře a na Slavkovský les.
Protože na Rýžovně otvírali až v 11 hodin, pokračovali jsme dál přes Božídarské rašeliniště, vyhnuli se stejnojmenné obci a vyjeli až na vrchol Klínovec (1244 m.n.m.). Zde se situace za 18 let, co jsme tam nebyli, vůbec nezměnila. Hotel je stále ve špatném stavu a veřejnosti nepřístupný jediné, co se změnilo, byla nová lanovka a snad cena vstupného na věž vyhlídky.
Přijíždějící auta a autobusy dalších obdivovatelů nás znovu donutily nasednout na naše Jawky. Projeli jsme Loučnou pod Klínovcem, České Hamry i Vejprty. Na hrázi Přísečnické vodní nádrže jsme byli zastaveni a nasměrování oficiální cestou na Výsluní, Kýšovice, Celnou a Horu Sv. Šebestiána. V lese za obcí jsme přejeli státní hranici a dál pokračovali Německem. Projeli jsme Rűbenau. Náčelník se ale stále opožďoval, motorka se mu dusila, měla velkou spotřebu a odmítala svižnější tempo. Závadu jsme nakonec odstranili (až na velkou spotřebu) a diagnostikovali ji jako špatné nastavení karburace a ucpané výfuky.
Čekala nás nádherná část silnice kopírující zákruty Načetínského potoka občas zúžená nějakou skalkou. Poté jsme zase stoupali proti proudu řeky Flőhy, vytékající z vodní nádrže Fláje. Projeli jsme Grűnthal, Neuhausen, Neuwernsdorf, Rechenberg-Bienenműhle, Holzhau a Neuhermsdorf. U železniční stanice v Moldavě jsme opět přejeli hranici zpět a zajeli si na oběd přes Nové Město do Mikulova. Sjezd zarostlými svahy Krušných hor nám skoro vzal dech. Podruhé jsme o dech přišli při placení oběda v restauraci Cepín.
Nyní nás opět čekala stoupání po stejné silnici až ke křižovatce na Cínovec. Zde jsme se díky nedokonalé navigaci chvíli motali, hledali jsme mezi všemi těmi hospodami a rákosnickými prodejnami trpaslíků odbočku na Fojtovice. Ty jsme jen projeli a ani neochutnali místní pivo Krajíc, stejně tak jsme nenavštívili bývalý důl Komáří vížku. Nejvyšší části Krušných hor jsou využity pouze jako pastviny nebo louky na seno. V kombinaci s pěkným počasím nás čekaly nádherné výhledy. Pokračovali jsme dál po hlavním hřebeni Krušných hor na Adolfov, Krásný Les, Petrovice až do Tisé. Kvůli zpoplatněným parkovacím místům jsme zastavili až u odpočívadla na Rájec a pěšky se vydali na průzkum Tiských stěn. Nutno uznat, že nás skály nadchly nejen tím, že jsme konečně nemuseli sedět na motorkách. S Náčou a Bullmenem jsme dokonce proběhli většinu okruhu naučné stezky.
Naše další zastávka měla být na Děčínském Sněžníku (723 m.n.m.), kvůli zákazu vjezdu jsme ale už sjeli do Jílového a následně Děčína, kde jsme po mostě překonali přischlou Labe. Z výpadovky jsme odbočili v Ludvíkovicích a dál jeli přes Dobrnou a Ovesnou do Benešova nad Ploučnicí. Další jízda byla údolím Ploučnice až do Horní Police, kde jsme opět vyjeli kopec na Valteřice, Heřmanice, Velikou a Janovice. Všechny tyto vesnice vypadají značně zpustle, domky jsou převážně hodně pamatující, většinou v horší a špatné kondici, navíc postrádaly jedinou věc, kterou jsme hledali: restauračku.
Zachránily nás až Kravaře, na místní poměry velkoměsto, kde jsme v nenápadném baráku odhalili hospodu. Nakonec nám nabídli nejen Svijany, ale i utopence a hermelín, takže jsme byli všichni spokojeni.
5. den 234 km
Vzbudili jsme se tradičně na fotbalovém hřišti. Po státní jsme se dostali do Zahrádky, odkud již po obecníc silnicích do Srní a Zákup, kde jsme na náměstí posnídali. Dál jsme jeli na Kamenici, Velký Grunov a Noviny pod Ralskem. Po průjezdu celou obcí jsme konečně dorazili k Průrvě Ploučnice.
Jde o umělý tunel vysekaný do pískovcové skály, skrze kterou proudí řeka. Ta z tunelu teče do 4 m hluboké tůňky, kde se dle Bullmena dalo krásně zaplavat. I když jsme na místo dojeli vcelku brzy, z tunelu už vyplouvala jedna loď za druhou. Lodě se na vodu spouštěly hnedle nad šachtou. Místo koupele jsme tak vypili kofolu a pokračovali dál na východ.
Projeli jsme Stráž pod Ralskem a Hamr na Jezeře, kde byl na pláži značný nával. Nás se to ovšem netýkalo. Spravili jsme si ale chuť pivem z pivovaru Trávníček, na který jsme narazili po průjezdu Českým Dubem a Libíčem. Vůbec celé údolí potoka Mohelky je velmi malebné. Opustili jsme jej až serpentinou v Radimovicích, která nás dovedla přímo k zámku Sychrov. Dál jsme pokračovali přes Paceřice, Ondříkovice, Roudný do Frýdštejna, kde jsme při sjezdu do Malé Skály obdivovali hradní zříceninu.
Před pivovarem u řeky Jizery parkovala spousta motorek, proto jsme si nechali zajít chuť a pokračovali jsme dál na Velké Hamry, Tanvald a Harrachov, přičemž v Držkové jsme se naobědvali. Náčelník nám u stolu klasicky usnul, což nám na tomto výjezdu dělal v podstatě všude. Ve stoupání u Kořenova jsme viděli motorkáře, který se rozvášnil a napasoval svůj stroj pod svodidla. Motorku mu zrovna za bdělého dohledu policie nakládala odtahovka. Řidiči se naštěstí nic nestalo, ale barvu trenek jsme mu nekontrolovali.
Nad Harrachovem nás Bullmen dovedl k vodopádu na řece Mumlavě. I když bylo evidentně míň vody, i tak byl vodopád impozantní. Kluky ohromil natolik, že bez pobízení zuli křusky a smočili svoje nohy ve vodě. Tento odvážný kousek už bohužel do konce tohoto výjezdu nezopakovali. Příslušníci ke své škodě naší nepřítomnosti u Jawek nevyužili, takže po našem odjezdu zůstala na krajnici jenom Audina Poláků ozdobená botičkou.
Dál jsme se vraceli stejnou cestou až do Kořenova, kde jsme odbočili na Paseky nad Jizerou. Tady jsme navštívili pivovar Na Perlíčku. Kromě piva jsme ocenili nádherný výhled na celé Krkonoše. Další cesta vedla na Vysoké nad Jizerou, Roprachtici, Jílemnici, Horku u Staré Paky, Mostek, Dvůr Králové nad Labem, Choustníkovo Hradiště, Chvalkovice, Českou Skalici až do Velké Jesenice. Celou cestu jsme zvolna klesali k řece Labi. V Jesenici Mervinův zrak bedlivák odhalil hospodu s dobruššským pivem, takže bylo o další program vystaráno. Večer jsme prožili v diskuzi s místními. Tématem byly jako většinou motorky. Ustlali jsme si stejně jako každý večer na fotbalovém hřišti.
6. den 232 km
Vzhledem k tomu, že nám včera Náčelník zajistil ještě dvě petky na docuc na hřišti, nevstávalo se nám zrovna nejlíp. Navíc zatažená obloha a Mervinův telefon předpovídaly déšť. Nakopli jsme naše olejničky a brzy jsme nechali vodní nádrž Rozkoše za sebou. Jeli jsme přes Bohuslavice, Opočno s jeho charakteristickým zámkem, Týniště nad Orlicí, Borohrádek, Stradouň a Luže.
Zase jsme zvolna stoupali do Železných hor. Čekala nás Skuteč, Krouna a Svratka. Žďárské vrchy nás uvítaly slabým deštěm, který nás ale nezastavil. Přes Křižánky jsme projeli na Sněžné, kde jsme odbočili na Daňkovice, Nový Jimramov a Jimramov, znovu do údolí řeky Svratky. Pak nás čekal výjezd do Ubušína a Sulkovce. Zde jsme se rozloučili s Náčelníkem, který tu odstavil svou panelku a vyměnil ji za šedého pohřebáka.
Z Bystrého jsme kolem hradu Svojanova sjížděli až do Letovic kolem potoka Křetínka. V údolí sice stojí četné vesnice, ale i tak stojí za projetí. Napodruhé jsme se ještě přes Svitávku stavili ve Vískách v pivovaru Ohrada. Odtud už jsme známou cestou přes Boskovice, Sloup a Pozořice dojeli kolem 16. hodiny zpět do Jiříkovic.
Letošní NAR se nám opět vydařila. Vyjížděli jsme už v úterý odpoledne, ale poruch jsme zaznamenali opravdu málo. Tímto je třeba všechny pochválit (sám nevěřím, že to píšu) za příkladnou přípravu. Až na slabý deštík ve Žďárských vrších jsme měli krásné letní počasí. Teploty byly rovněž příznivé, registrovali jsme pokles pouze při průjezdu Krušnými horami. Třeba to konečně Mervina donutí k pořízení rukavic.
Ohledně poruchovosti jsme tento výjezd zhodnotili jako vcelku bezchybný. Náčelníkova panelka se dusila zacpanými výfuky a špatně nastavenou karburací, kromě drobné epizodky s přicpanými tryskami v karburátoru nic zásadního. Bullmen si stěžoval na nepravidelný chod, jinak mu mašina ani nezazlobila, já měl defekt předního kola a Mervin snad žádnou poruchu neřešil. Dostupnost oleje do motoru se nám bohužel snižuje. Někteří majitelé benzínových stanic naše zásadní potřeby ignorují a to tak, že nejen, že ceny M2T vyšplhaly do závratných výšek, někteří pravděpodobně zásadoví ekologové dokonce ve svých regálech toto zboží nemají! Co se týká stravování, tak jsme letos měli vcelku štěstí, ale hladem jsme taky nikde netrpěli. Rovněž návštěva pivovarů byla na solidní úrovni.
Sice jsme letos jeli pouze čtyři, ale snad právě proto se nám podařilo ujet rekordních 1357 km. Musíme si ale sebekriticky přiznat, že najeté km se dost negativně podepsaly na počtu navštívených zajímavostí. Sice se nám podařilo splnit návštěvu všech míst, která jsme si na předodjezdové domluvě naplánovali, ale bylo to náročné. Náčelník kupříkladu většinou po sesednutí z motorky s bravurou sobě vlastní usínal. Podezříváme ho, že spal i na Jawce, ale jestli to bylo otravou kouřem z našich výfuků, protože Nerez jezdil převážně jako poslední nebo proto, že přes hluk motoru není tak výrazný jeho chrápání, těžko říct.
Rozhodně je škoda, že se neúčastnil Básník, který měl naplánovanou dovolenou na přelomu července a srpna. Taky jsme postrádali Laďu Žlučníkáře, který sice po létech vymámil svou panelku od svého mechanika Majkla Pokornýho, zdolal nástrahy TK, ale dva dny před odjezdem mu údajně na Jawce vyhořela elektrika. Martin Kozák rovněž odmítl jet na půjčeném stroji. Alonzo argumentoval nedostatkem dovolené. O dalších potenciálních účastnících není třeba se víc zmiňovat.
Taky je třeba poděkovat Mervinovi za zvýšení úrovně noclehů. Povýšili jsme nejen o střechu nad hlavou, pívo na večerní šláftruňk, světlo, záchody, ale i teplou vodu! Jak kluci zmiňovali, v Hiltonu dávají navíc už jenom bílý povlečení.
Konečně jsme letošní NAR definitivně objeli republiku, a pokud se nic zásadního nezmění, měli bysme na rok po dvaceti letech znovu prozkoumat, jak to vlastně vypadá v Dukelském průsmyku.