21.-24.2.2013, Šumava
Komentář Hořák
Sešli jsme se ráno ještě před šestou ve vestibulu Hlavního nádraží v počtu šesti osob. Akce se účastnil hlavní tahoun a organizátor Dave Klopič, podpora z jeho rodné obce a zároveň neúspěšný kandidát na prezidenta Laďa Žlučníkář, Hořák a tři nové tváře: David Weiss, Tomáš Loula a Tom Sad.
Mervin se akce nemohl zúčastnit z důvodu pracovní návštěvy Ameriky, Ivoš měl jako již víckrát trable se školou a Martin Kozák při stěhování do novýho íglů potratil běžkařský botky a zjistil to až večer před odjezdem. Sehnat náhradní obuv patřičné velikosti v průběhu noci se nepodařilo, tak Marťasovi nezbývalo, než podporovat naši sestavu pouze myšlenkou od tepla ústředního topení.
Cesta do Prahy probíhala v poklidném duchu při povídání a konzumaci lahváčů, jichž naštěstí prozíravý Dave zakoupil adekvátní množství. V hlavním městě jsme doplnili zásoby Klopičovy motivační igelitky a zrovna tak v Klatovech. Pohled z okna vagónu předpovídal úspěšnou akci, protože nasněženo bylo už od Blanska.
V Železné Rudě jsme se šťastně vymotali z vlaku, rozloučili se se spolucestujícími, (kteří naštěstí nepodlehli Davově náborové akci prožít víkend na běžkách) a odkráčeli jsme ke šlepru, kde jsme v bufáči cosi zakousli. Klopič si při přesvědčování vypomáhal flaškou slivovice, takže toho bylo opravdu zapotřebí.
Vlek nás vytáhl na kopec, kde už nezbylo, než se do Prášil dovléct po svých. Dave se Sadem si ještě v rámci aklimatizace dali jeden zkušební sjezd a opětovný vyvezení (asi testovali, jestli se jim lyže přes léto horkem nerozklížily). Náš příjezd zřejmě zapůsobil i na počasí. Začalo sněžit a přestalo až v sobotu večer. Tloušťku sněhové pokrývky jsme odhadovali mezi 70-150 cm.
Prášilská hospoda „U Michala“ nás přivítala krbem, od něhož se nám dokonce podařilo sledovat pohárové utkání Neapol-Plzeň. Ubytovali jsme se v prostorách čtyřhvězdičkového zařízení hotelového typu, přičemž k dispozici jsme měli i bazén. Osazenstvo hospody buď ze studu nebo z neznalosti odmítlo podpořit Dava při zpěvu hitu Na silnici u Prášil.
Ráno Klopič nahlásil teplotu -8°C, tak jsme se alespoň mohli zahřát pohledem na párek bizonů v sousedství hotelu. Nejbližším naším cílem byla osada Srní, kam jsme přes Slunečnou dojeli k polednímu. Při sjezdech a prudkých cestách jsme zaznamenali první pády. Srní pro nás znamenalo ztrátu Dava (pouze dočasně) a obsahu jednolitrové flašky slivovice (bohužel definitivně). Cesta kolem Vchynicko-Tetovského kanálu byla příjemná až do okamžiku, kdy jsme si nechali poradit od party srandistů, kteří nám doporučili naprosto luxusní zkratku „tou nejkrásnější částí Šumavy“. Zapomněli dodat, že cesta je převážně do Kopce (byl to opravdu stoupák s velkým K) a že nemáme šanci dojet do civilizace za světla. Pohled do mapy navíc prozradil fakt, že jsme si zajeli dobré 3 km navíc.
V Modravě jsme obsadili penzión Arnika. Teplota tu byla přibližně srovnatelná s tou venkovní a navíc byli nezřízeně drazí. Po shledání s Klopičem, který jako jediný absolvoval přímou cestu za cenu jednoho pádu, jsme na nouzovém nocležišti postavili stany.
Definitivně jsme se shoufovali v penzionu Zlatá stezka, odkud nás čekalo stoupání do Filipovy Huti a následně poté sjezd do Horské Kvildy. Projížděli jsme místy, kde se v minulosti prováděla těžba zlata a kudy vedla tzv. Zlatá stezka. Víkend znamenal zvýšení počtu spolulyžujících ve stopě a byla i cítit blížící se obleva. Laďa Žlučníkář musel mazat.
V Seppově hotelu jsme poobědvali a přes les jsme pokračovali přes Nové Hutě do Spáleného Potoka. Teplota k večeru opět znatelně klesla. Bohužel ne tak počet ostatních lyžařů. Z penziónu ve Spáleném Potoce, kde soustavně větrali a navíc byli drazí, jsme byli pod záminkou večeře pro stálé hosty vykázáni na mráz. Nezbývalo, než se opět nazout do prkýnek a zdolat zpět kopec do Nové Hutě. V klasické vesnické hospodě jsme se mlátili do hlav, když jsme okusili řezaného Klostermanna a zjistili cenu. Tímto pro příště doporučuji Spálený Potok vyškrtnout ze seznamu průměrně vydělávajících osob.
Kvalita dodávaného nápoje Daveho rozkurážnila natolik, že nás stihl seznámit s partou chlapíků od vedlejšího stolu. Tito sice nebyli místní, ale měli zde vlastní ubytování a po zavíračce nás za zpěvu lidových písní přesvědčili k návštěvě a hlavně ochutnávce vyhlášeného jindřichohradeckého rumu. Aby toho nebylo málo, ještě jsme jim zlikvidovali zbytky z kuchyně, načež nám pojistka Klopičovy lyže nedovolila další cestu. Ještě s Davidem a Tomem jsem s ním charakterně zůstal a využili jsme tak nabízený nocleh. Laďa Žlučníkář se Sadem odjeli poblíž Paseky přenocovat ve stanu. Tímto zpětně děkujeme sportovcům z Jindřichova Hradce za poskytnutí přístřeší.
Nedělní ráno nebylo zrovna z nejbystřejších, ale v 8:00 jsme už znovu stáli ve stopě a jeli stíhat kluky z průzkumu. Bohužel přestalo nejen sněžit, ale přišla i řádná obleva, takže i přes veškerou snahu a využití vosků připomínala naše jízda spíš pochod.
Trasa kolem Medvědího potoka byla opravdu úchvatná ovšem, až na ten lepící se sníh. Nakonec jsme se rozdělili a nejnadupanější kluci (David Weiss se Sadem) zabrali a na poslední chvíli stihli vlak. My zbylí jsme ještě ve Vimperku navštívili Šumavský pivovar a domů jsme jeli autobusem. Nutno přiznat, že tento způsob cestování byl mnohem náročnější, než prošlapávání sněhem. Na Zvonařku jsme dojeli v 19:50.
Letos se ZM zúčastnilo nečekaně hodně nováčků, což ale vůbec nebylo na škodu. Kluci byli dobří lyžaři a v mnoha ohledech nás ze staré sestavy dokonce převyšovali. Tímto je třeba vyzdvihnout hlavně prošlapávače Davida, Sada a jako už tradičně Dava Klopiča. Ten zvládl celou akci s přehledem řídit i po logistické stránce. Nutno přiznat, že na Šumavě se ve velké většině případů majitelé restaurašních zařízení bleskově přeorientovali na podmínky stanovené EU. Bohužel i ceny jsou stejně evropské. Na druhou stranu nám ale vždy bez potíží udělali čaj přímo do termosek, čímž jsme ušetřili čas i naše vařiče. Dokonce i počasí se nám až na poslední den opravdu vyvedlo a nevidím důvod, proč se ve stejné nebo ještě širší sestavě nesejít i příští rok.
