Na letošní motorky jsme se všichni těšili. Mělo to být vyvrcholení víkendových výjezdů v průběhu roku. Dokonce to vypadalo, že bychom mohli od loňska posílit sestavu. Od června si totiž pořídil 640 i Ovar a bylo dost pravděpodobný, že pojede taky. Kluci, co přes rok chodili do školy, se o prázdninách snažili získat nějakou brigádu, aby bylo na benzín. Veškerá očekávání ale změnila zásadní událost.
Když mně ta SMS došla, byl jsem zrovna na čundru v Julských Alpách ve Slovinsku. Nejdřív jsem si myslel, že jde o nějaký fór, který jsem zrovna nepochopil. Do Šlapek jsem se vrátil právě tak, abych stihl Ovarův pohřeb. Nezvládnul motorku a v zatáčce na Ponětovské se napasoval pod protijedoucí Hon.
Po obřadu jsme se většina mladých z širokého okolí sešli „U Kyvířa“ a vše jsme řádně zapili. Bohužel klukům byl Ovar daleko bližší a tak propíjeli večer co večer v hospodě pracně nastřádané úspory. Když poté bylo potřeba domluvit konkrétní termín akce, borci už kromě peněz neměli na motorky ani chuť.
Nakonec jsme vyjeli tři. Kuře (známá bedna přes Jawky) jel oproti loňsku na 354, tzv. „žluté nádrži“, protože si ke své 634 připojil sajdu a zbytečně by se tak s ní zdržoval. Já jsem řídil 632 půjčenou od Póla. Třetí do party byl Míša Barták.
V období našich hodů jsem na své 638 jel kamarádovi na svatbu na Petrov. Neposlechl dobré rady, ale místo něho jsem byl vytrestán já. Při návratu od kostela mně ve Slatině došel benzín. Protože jsem spěchal na nácvik se stárkama, nechal jsem absolutně prázdnou motorku stát na parkovišti před kostelem. Jawku jsem zamčel na zámek v řízení a ještě vypnul „tajný“
spínač elektriky. Pak jsem se spokojeně odjel trolejbusem účastnit nácviku pod májou. To byla osudová chyba.
Na parkovišti zbyly po Jawce jenom fleky od oleje. Příslušníci ve Šlapkách mně sdělili, že Slatina patří pod židenickou policejní stanici. Zde mě ujistili, že šance na znovu se shledání s motorkou je minimální. Aby mně to nebylo líto, sebrali mně pro jistotu ještě i malý TP. Doteď nevím proč. Slibovaných motorek jsem se ale vzdát nehodlal, tak jsme vyjeli na vypůjčené Jawce.
Ještě před odjezdem jsme byli nuceni udělat pár věcí. Pólova chlouba byla sice jízdy schopná (r.v. 1991) , ale měla pravda pár much. Prvním detailem byla propadlá TK. To by pro motorkáře tělem i duší (o tomto titulu nikdo z nás ani na okamžik nezapochyboval) nebyla potíž. Abychom to neměli tak jednoduchý, Pól nás sice vybavil velkým a malým TP, jen na něm stálo naprosto cizí jméno. Majitelův kamarád motorku sice úspěšně prodal ani jeden z kluků však nenašel čas, aby zapracoval na přepisu. S Kuřetem jsme složitě vytelefonovali, kde teď borec vlastně bydlí (stihl se nám totiž přestěhovat) a zajeli jsme na návštěvu. Kolík nám ale papíry obratem vrátil s poznámkou, že po dýl jak roce čekání, už motorku odhlásil na čestné slovo z evidence. Nezbývalo, než situaci řešit jinak.
Nakonec jsme na 632 umístili SPZ z Kuřecí 634, která měla STK v pořádku a k naprosté spokojenosti mně navíc Drůbež zapůjčil malej TP.
Neděle 16.9.2001 (160km)
Vyráželi jsme asi v 9:00 ze Starýho Dvora. Původně jsme chtěli zmizet už v sobotu nebo nejlíp v pátek večer, ale počasí nám to neumožnilo. Nejen, že furt pršelo, ale taky byla řádná kosa. Tím lze i vysvětlit, že jsme neměli dostatečně zajetý motorky, takže už v Nesovicích bylo na benzínce záhodno doladit spojku. Zjistili jsme, že máme naprosto všechno až na normální šroubovák. Zakoupili jsme pro jistotu sadu hnedle deseti skrútkovačů, abychom se podobných překvapení do budoucna vyvarovali. Trasa vedla přes Buchláky na Uherské Hradiště, Uherský Brod, Bojkovice a Brumov-Bylnicu. Hranici jsme projížděli přes Vlárský průsmyk, tentokrát už na rozdíl od loňska, bez námitek pohraničníků. Postupně jsme přemísťovali náklad z pseudonosiča 632 na sedadlo Drůbeží kývačky. Pólova motorka měla sice luxusní nosič, ale bez podpěr, takže se pod váhou nákladu neustále ohýbal. Když nám Kuře nahlásil, že už nejsou vidět blinkry ani zadní světlo, nezbylo, než vše přidávat za Drůbeží záda. Tam sice nosič nebyl, ale pomocí značného počtu pavouků se nám dařilo většinu věcí vézt stále s sebou. Počasí bylo stále zatažené a silnice převážně mokrá. Naštěstí ale nepršelo a aspoň jsme neměli potíže s chlazením.
Bez problémů jsme zdolali stoupání do Vršateckého Podhradie. Zříceninu jsme dobyli snadno, bohužel díky oparu jsme byli připraveni o slibovaný rozhled. Z vápencového bradla je totiž za pěkného počasí krásně vidět na velký úsek údolí Váhu. Rovněž hospoda byla zavřená, tak jsme na neutrál sjeli těch sedm kilometrů zpět do údolí. Kousek za Pruským jsme vjeli do parádního deště. Protože se už šeřilo, snažili jsme se najít nějaké kryté místo na spaní. Intenzita bouřky nás nenechala dlouho vybírat a nakonec jsme obsadili autobusovou zastávku na okraji Dolní Breznice. Nebyl to pravda žádnej Hilton, ale vody neubývalo, tak nakonec nezbylo, než si zde i ustlat. Rozměr boudy: 1,5m x 3m opravdu pohodlím zrovna neoplýval. Kdo spal na lavce, měl záda do oblouku a obtisk letokruhů, pod lavičkou se zase dalo otočit, ale musely se průběžně kopat odtokový kanálky a zároveň ignorovat možnost zašpinění od motorek.
Pondělí 17.9.2001 (120 km)
Ráno pro změnu stále pršelo. Nešlo už sice o intenzivní večerní bouřku, ale k promočení to víc než stačilo. Při snídani z konzerv jsme od kolem procházející babičky dostali pozvání na čaj. Nelenili jsme a navštívili blízkou chaloupku. Přátelsky jsme pobesedovali, ohřáli se a protože už přestalo pršet, mohli jsme pokračovat v cestě. Najeli jsme zpět na hlavní silnici a projížděli stále proti proudu řeky Váhu.
Udivovala nás mělká koryta vodních toků. Později jsme poznali, že jde o umělé úpravy, jejichž důsledkem bylo zvednutí přítoků Váhu přes Vážský kanál dál do původního koryta řeky. Stále jsme projížděli po staré cestě vedoucí mezi obcemi. Minuli jsme tak Púchov a Bytču. Až v Žilině jsme se napojili na státní silnici, budoucí Povážskou dálnici. V místech, kde se řeka Váh složitě prodírá pohořím Malá Fatra, jsme navštívili zrekonstruovaný hrad Strečno. Dokonce jsme se pokusili přelézt hradbu na nádvoří, ale byli jsme zahnáni bdělým strážným. Kvůli hrozící česko-slovenské roztržce jsme plánovaně vyklidili pozice. Při projíždění Fatrou se již tak nízká teplota snížila na minimální minimum. Vzhledem k tomu, že už se blížil večer, my byli ukázkově zmrzlí a ještě navíc jsme se museli každou chvíli schovávat před přeháňkami, jsme se rozhodli, že po průjezdu Ružomberokem odbočíme z hlavní silnice a najdeme si nocleh. Volba padla na Sliač. Jde o klasickou slovenskou obec, která se v tomto případě ještě dělila na Nižnou, Strední a Vyšnou část. Domky jsou zpravidla ve tvaru L, kdy kratší podstavná část písmene je rovnoběžná se směrem ulice. Svislý díl L přechází z obytné části do hospodářské, kde se zpravidla chovají domácí zvířata. Toto jsme ale zjistili až ráno, teď nás motivovala jenom hospoda, kterou jsme taky brzo odhalili a obsadili.
Jednalo se o klasickou budovu ve stylu reálného socializmu: sklo, železo, beton, která už byla z větší části zaplněna místními. Místo tepla jsme se dle očekávání dočkali akorát cigaretového kouře, hluku a smradu (prostě jako doma). Snažili jsme se získat místo u oken, abychom mohli kontrolovat motorky. To se nám nepodařilo, tak nezbývalo, než občas zaběhnout ven. V krčmě mělo před sebou pivo překvapivě jenom málo lidí. Na stolech stály většinou půldecáky kořalky. Boháči pálenku dolívali sodovkou. Objednali jsme piva a čekali na zprávy a předpověď počasí.
U vedlejšího stolku se najednou začali dva chlápci hádat, slovo dalo slovo a jeden vytáhl zavírací nůž. Koukali jsme jak zamlada, když začal sousedovi řezat vlasy. Tomu se to samozřejmě nelíbilo, protože spolu s páčem přicházel i o kusy kůže. Tohle jsme od nás z hospody neznali! Vrchní se je snažil od pultu vykázat ven, ale jinak se tvářil, že je to běžná věc. Oba zápasníci asi na půl hodinky z krčmy zmizeli. Kolem půlnoci už si zase leželi kolem krku jako největší kamarádi. Když jsem pak odešel na záchod, všude byla krev: na podlaze, v umývadle, na ručníku a nikomu to nevadilo.
Situace se postupně uklidnila, když v tom nám vrchní donesl 3 kořalky. Nejdřív jsme si mysleli, že jde o omyl, pak nám ale ukázal kluka, co nám je objednal. Mohlo mu být tak o pět let víc než nám. Sklenice jsme nadvakrát zkušeně otočili a vrátili objednávku v podobě naší plachetničky. Pak si k nám kolík sedl ke stolu. Tituloval nás „Bratri motorkári“. Prý měl taky Jawku, ale pak přešel na japonca, s nímž měl bouračku. Přes půl roku ležel v nemocnici, stále se prý dával do pořádku. Byl sice nezaměstnaný, ale evidentně se neměl špatně. Dalším tématem bylo, jak moc se na Slovensku kradou motorky. Dozvěděli jsme se, že hojně. Tahle informace nám pravda klidu zrovna nepřidala. K „Bratrovi motorkárovi“ se přidružil jeden kamarád s nějakou holkou, tak jsme si navzájem objednávali kořalky. Když už jsme v krčmě zbyli jenom my, pinklica nás vykázala ven, za námi zamčela a pak se k nám přidala do party. Vedli jsme motorky vedle sebe ulicemi Sliače. Naštěstí jich moc nebylo. Nakonec jsme všichni skončili u rekonvalescenta v domě, kde otevřel další flašku a pustil na videu film. Rozložil jsem si na koberci spacák a už jsem o sobě nevěděl.
Úterý 18.9.2001 (60 km)
Ráno jsem vstával asi v sedm hodin. Vedle mě ležel jak prkno Míša, Kuře nebylo v dohledu. Vymotal jsem se z baráku a šel nejdřív zkontrolovat zvířectvo. “Bratr motorkár“ nelhal. Opravdu byl vlastníkem Jawy a to Pionýra. Podle včerejší demenovkové smrště to vypadalo, že bude mít v garáži nejmíň katafalk ing. Janečka a ono takhle. Ráno bylo jako vymalované. Bylo sice chladno a stále fučel severovýchodní vítr, ale bylo jasné, že pokud slunce vydrží, určitě se konečně oteplí. Vyšplhal jsem se na pastviny za vesnicí a koukal na tu krásu. V ranním slunci se přede mnou za vesnicí valil Váh, za nímž se tyčily skalnaté štíty Vysokých Tater asi od poloviny zasněžených.
Slezl jsem k potoku, kde jsem si uvařil čaj a zakousl něco k snídani. Po chvíli se přidal i Míša. Pak jsme se odebrali hledat Kuřete. Michal to podle svých slov zapíchl asi ve dvě hodiny a Kuře bylo prý teprve v nejlepším.
S klukama je to totiž asi takto. Drůbež je ze skromných poměrů a baví se podle přísloví: Mluviti stříbro, mlčeti zlato. Takže za normálních okolností vystačí s pozdravem a na případný dotazy reaguje slovy „ano“ nebo „nee“. Změna přichází až po dostatečném přísunu alkoholu. Dostatečném znamená, že většina běžných konzumentů (včetně mě) už dávno leží pod stolem nejlíp s hlavou v kýblu, když Kuře teprve používá věty holé. Souvětí od něj slyšelo pouze pár šťastlivců a ti pak stejně nebyli aspoň tři dny schopni verbálního vyjadřování.
Druhý parťák Míša pro změnu za střízliva koktá. Stejně jak na Kuře ale na něj alkoholová terapie pozitivně působí, takže po osmi pivech by mohl suverénně přednášet v poslanecké sněmovně. Počáteční družbu jsem tak zpravidla vedl já,zatímco kluci buď kývali nebo vrtěli hlavou. K podstatě problému jsem se pak většinou dostal coby čtenář ubrusu, zatímco ostatní se živě bavili (beztak na můj účet).
Drůbež jsme nakonec objevili ve vedlejší světnici, ale odmítal s námi jakkoliv komunikovat. Nakonec slíbil, že když ho vzbudíme ve 12 hodin, pojede. Nezbývalo, než počkat, tak jsme si šli aspoň s Michalem prohlídnout nový kostel na kopci nad vesnicí. Budova zdálky připomínala ufo. U vchodu jsme se srazili s jedním z nejvytrvalejších pařmenů ze včerejšího večera. Hned nás prováděl kostelem a ukazoval, co všechno v rámci brigád v kostele vybudovali. Nechtěli jsme věřit vlastním očím, jak se včerejší ožralá troska do rána proměnila. Inu jiný kraj, jiný mrav.
Po exkurzi jsme se vrátili křísit Kuře. Evidentně na něho včerejší čtyřboj: pivo, demenovka, fernet a víno nezapůsobil zrovna blahodárně. Po hodině a čtvrt jsme ho teprve dokázali za pomoci síly a přemlouvání vyžduchat z baráku. Pak si Kuře ještě odskočilo na prohlídku ufa. Nakonec jsme vyjížděli až ve 14:15 poté, co nás ještě majitel domu každého stáhl o 50,-Sk (asi, abychom na něho opravdu nezapomněli).
Znovu jsme se napojili na povážskou státničku. Před obcí Liptovský Ján jsme podjížděli pod nejdelším dálničním mostem na Slovensku. Na chvíli jsme i zastavili v Liptovském Hrádku u vodní tvrze, ale na prohlídku jsme nešli. Další zastávka byla u pošty v Lipt. Peteru, kde jsme napsali a posléze odeslali pohledy těm, co zůstali doma. S přibývajícím časem se nám začínalo zotavovat i Kuře, na podněty dokázal reagovat jinak jak máváním ruky a do obličeje se mu pozvolna vracela zdravá žlutá barva. Pokračovali jsme po silnici přes Pribilinu úpatím Vysokých Tater až do Štrbského Plesa. Ač neradi, použili jsme placené parkoviště a vydali se na průzkum k vodě. Obec sama existuje převážně z turistického ruchu. Klasických obyvatel zde asi mnoho nežije, protože každá budova byla buď hotelem nebo penziónem. Po chvíli pobytu u plesa zapadlo slunce za hřebeny Nízkých Tater a nám nezbývalo, než pomalu hledat nocleh. Že vynecháme večerní návštěvu restaurace jsme se jednohlasně shodli.
Středa 19.9.2001 (130 km)
Vzbudili jsme se na zastávce zubačkové úzkokolejky. Počasí bylo stále převážně slunečné, i když už ne tak přepychové jako včera. Čekal nás sjezd z kopců Vysokých Tater do Štrby a dál na Vyšnou Šuňavu. Při svačině v lesích Nízkých Tater nedaleko Černého Váhu se kolem motorek najednou začaly motat krávy. Když jedna Kuřeti zaslintala motorku, radši jsme se evakuovali. Dál jsme projížděli obcemi Vikartovce, Spišské Bystré a Hranovnica. Bylo poznat, že už jsme konečně na tom divokém východě. Ve vesnicích totiž převážně žili snědí spoluobčané. V Hranovnici jsme odbočili k jihu. Chtěli jsme projet mezi Nízkými Tatrami a Slovenským Rájem, když tu náhle před námi stála policejní hlídka. Tvořil ji starší příslušník s mladým kolegou a stejně mladou policistkou. Zřejmě mazák zaučoval zobáky. Už jsem se viděl, jak bez problémů projíždím, když nás zastavili. Kuřeti za mnou totiž nesvítila potkávačka. Nejdřív jsem si myslel, že ji šetří a dobíjí baterku a včas ji zapne, ale nezapnul a tak jsme stáli. Ukázali jsme doklady a vše se zdálo v pořádku, až do chvíle, kdy si je vzal mazák a jal se kontrolovat čísla. Chvíli nevěřícně civěl na rám a na kostru, tak jsem řekl: „Ty čísla trochu nesedí.“ „Ako trochu? Vóbec nesedia!“
A už to bylo. Slezl jsem z motorky, nacpal se do auta a hurá do Hranovnice na služebnu. Zde jsem se seznámil s dalšími příslušníky a absolvoval výslech. Protože jsem byl ještě nažhaven za krádež svého stroje, vysvětloval jsem jim důvod rozdílu mezi údaji v TP a na Jawce. Pak si mně nechali pár hodin v chládku, až jsem se sešel s Michalem a Kuřetem. Kluci absolvovali stejný výslech poté, co ještě Kuře muselo odvést oba stroje asi 4 km zpět na stanici. Naštěstí jsme se ve výpovědích docela shodli, ale nevěděli jsme, jestli si Slováci neověřovali data i u PČR. Naštěstí tenkrát tahle možnost asi ještě nebyla. Nejdřív po mně chtěli asi 1500 korun. České koruny jim nevoněly, tak nezbývalo, než aby jim Kuře zaplatil za každého 500,-Sk. Celý incident s PSR trval asi čtyři hodiny.
Bylo jasné, že je konec výletu. Jednak už jsme neměli moc času, teď už ani finance a hlavně jsme nevěděli, jak by se k nám zachovala případná další policejní kontrola. Hranovničtí příslušníci nás sice ujišťovali, že pokud ukážeme pokutový bloček, měli by to jejich kolegové uznat, ale věř policajtovi. Když jsme znovu projížděli kolem místa nešťastného setkání, hlídka už tam samozřejmě nebyla. Pak mně kluci říkali, že nás příslušníci vůbec nechtěli stopnout, reagovali až na drůbeží potkávačku. Tomu se na slovenských cestách utřepalo vlákno, ale jak jsem to mohl vědět, když kvůli dobíjení nesvítil každou chvíli? Navíc při kontrole kolem hlídky projížděli místní na takových samohybech, které sotva zázrakem držely pohromadě a nikdo po nich papíry nežádal. Prostě jsme měli smůlu!
Dál jsme pomalu za kamiony se dřevem projížděli na Vernár, kde byly nádherně rozkvetlé louky. U obce Telgárt (Švermovo) je železniční tunel, který se otáčí kolem své osy o 360° a zároveň stoupá o víc jak svou výšku. Za SNP se o něj vedly tuhé boje. Nyní jsme zde viděli absolutní tmu (v Makedonii by řekli: „ani cigánek“). V dohledu nebyl jediný světlý obličej. A to jsme jeli oba na rezervu! Toto zjištění spolu s informacemi ze sliačské krčmy klidu zrovna nepřidalo. Naštěstí jsme mohli dotankovat v Červené Skale a jak jsme se kolem Hronu stáčeli k západu, prosvětlovala se i kůže místního obyvatelstva. Silnice se stále svažovala a byla v podstatě přímá, takže jsme dokázali dodržovat průměrnou rychlost kolem 100 km/h. Spali jsme u autobusové zastávky kousek za Breznem.
Čtvrtek 20.9.2001 (210 km)
Až do Banské Bystrice se nám jelo snadno, pak to ale začalo. Měli jsme trochu potíž v orientaci na několikaproudých silnicích a křižovatkách a do toho jsme ještě z pseudonosiče naší 632 začali ztrácet věci. Asi 3x nám vypadla PET flaška s vodou, z toho jednou ji Kuře dokonce přejel, a nakonec jsme přišli i o toaleťák, který za námi několik km úspěšně vlál. Drůbež se sice snažil spadlé věci sbírat, ale v hustém provozu plném světelných křižovatek jsme se navzájem několikrát ztratili. Kuře nakonec na odpadlíky rezignoval.
Mezi obcemi Harmanec a Turčianské Teplice jsme projížděli zajímavý úsek Velké Fatry, kdy na jedné straně byla skalní stěna, na druhé propast. Čekalo nás zde i několik serpentýn. V Dubové jsme na 632 neplánovaně předvedli ladný skluz. Při dobržďování přední brzdou jsme vjeli na písek a okamžitě lehli. Zdolali jsme tak celou šířku silnice a ještě kousek navíc. To by člověk nevěřil, jak ta motorka daleko dojede, aniž opotřebuje vzorky pneu. Kromě klasicky vysypaných věcí z nosiče se naštěstí nikomu nic nestalo. Za Budišem jsme si z veřejného pramene nabrali do flašek tuto známou minerálku.
Zbytek cesty Slovenskem se nám nic zvláštního nestalo, projeli jsme tak Nitranské Pravno, Rajec, Domanižu, Považskou Bystricu a Púchov. Až při nákupu jídla v jednotě v Lysé pod Makytou se Kuřecí třiapůlka dočkala pochvaly od dvou asi šedesátiletých domorodých duchen. Nad Pólovou 632 jenom pohrdavě mávli rukou. Státní hranici jsme projížděli s asi půlhodinovým rozestupem, abychom neměli problémy, pokud bychom zde již byli hlášeni. Naštěstí všechno proběhlo bez těžkostí. Ještě před Horním Lidčem jsme se zase spojili a už současně jeli přenocovat pod přístřešek ochozu fotbalového hřiště do Lačnova.
Pátek 21.9.2001 (210 km)
Ráno jsme se domluvili, že nepojedeme nejkratší cestou ale tak, abychom pokud možno nepotkali žádnou z hlídek příslušníků. Snažili jsme se proto volit trasu po těch nejmíň frekventovaných silnicích. Jeli jsme na Bojkovice, Nivnici, Hluk, Uherský Ostroh, Těmice, Žádovice, Milotice, Mistřín, Šardice a Krumvíř. V Bohumilicích, na pomezí Hané a moravského Slovácka jsme vjeli do bouřky. Než jsme se rozhodli, jestli ji projedem nebo někde přečkáme, byli jsme durch. Před nejprudšími přívaly jsme se nakonec schovali v lesíku u křižovatky Velké Hostěrádky-Bohumilice-Dambořice. Počasí nás ve finále naší jízdy odměnilo nádhernou duhou. Přes Újezd jsme pak již bez potíží dojeli domů.
Po týdnu jsme se tak vrátili do Šlapek mokří, špinaví, švorc, ale spokojení, že se nám podařilo alespoň částečně splnit svoje sny. Celkově jsme najeli asi 890 km. Počasí nám z počátku nepřálo, postupně se však vylepšilo. Poučení z této cesty je jednoznačné: vyjíždět nejpozději na začátku září, abychom se vyhnuli nízkým teplotám, podzimním dešťům, brzkému stmívání a hlavně, aby stav strojů v TP byl totožný se skutečností. Prostě jak by řekl náčelník Nerez: „Pokud nechceš mít opletačky s VB, musíš svítit, svítit, svítit!“