5-7.9 2025
Komentář Hořák
Sestava:
Mervin a Honzík – Jawa 250-559 (panelka)
Hořák a Náčelník Nerez – Jawa 350-639 se side 560
1. den 59 km
Sraz u Mervina v 16:30 se nám sice podařilo dodržet, ale kromě motorky stojící před garáží bylo kolem domu pusto a prázdno. Nakonec se nám na několikerý pokus podařilo po ladění spojky Mervinovy motorky a návratu pro TP odjet až v 17:45. Původní plán zdolat o víkendu Hejšovinu v Polsku kvůli očekávanému dešti padl a radši jsme se rozjeli na Slovensko, kde předpověď slibovala pršení nejslabší. Už při sjezdu zbýšovskýho kopce jsme registrovali na východě krásný „azúro“, zatímco z jihozápadu se k nám valily tmavý mračna. Na klidné silnici mezi Šaraticama a Těšanama se Mervin nechal Honzíkem v řízení vystřídat, ať se mládí vydovádí.
Po státničce na Hodonín jsme se dostali až před Mutěnku v Mutěnicích, kde jsme pro zavřenou komunikaci stejně museli odbočit na Dubňany. Zde jsme v pivovaru povečeřeli a otestovali pivo Dubňák. Pak jsme se dle plánu přesunuli pod Dubňanskú horu, kde jsme se před sklípkem kamaráda Bohdana věnovali koštování letošního burčáku. Chvíli před půlnocí jsme to všichni konečně dopili a zalehli v jednom pokojíku sklípku. Pak jsem místo spaní a odpočinku zažil adrenalinový zážitek v podání víceboje s komáry, závody k záchodům a poslechu deště a chrápání sterea Mervin-Náčelník. Tolik cukru, jako za dnešní večer z burčáku za normálních okolností můj organismus dostane, ale v průběhu celého roku. Velmi jsem si proto oddechl, když se konečně rozednilo a já nemusel dál předstírat spánek.
2. den 297 km
Po zkrácení spojkovýho lanka tentokrát u 350 jsme sklípku ukázali záda a zajeli do Hodonína do Alberta, kde sice měli rybák, ale ne od Varmuži. Nezbývalo, než do pajšlu natlačit aspoň neznačkovou náhradu pochybné konzistence i chuti.
Za řekou Moravou nás už čekalo Slovensko, kterým jsme jeli přes Holíč po státní silnici na Senicu a pak předhůřím Malých Karpat na Prietrž, Brezovou pod Bradlom až do Piešťan, kde jsme po mostě překonali řeku Váh. Při objíždění kopce Bradlo (543 m.n.m.), z jehož vršku dominovala Štefánikova mohyla, nás ovlažil jeden opožděnej dešťovej mrak. To nás ale nemohlo rozházet. Přejetím moravsko-slovenské hranice byl okamžitě poznat rozdíl mezi oběma republikami hlavně ve vesnicích na obytných domech. Bylo poznat, že při stavbě budov byla na Slovensku mnohem větší bída jak o materiál, tak o pozemky.
Za obcí Banka naše stroje čekal první test stoupavosti v podobě zdolání pohoří Považského Inovce. Sice se za námi až do sedla Havran (390 m.n.m.) vytvořila nezanedbatelná kolona, ale náš výjezd na druhý rychlostní stupeň vzali ostatní řidiči sportovně. Z Radošiny přes Malé Dvorany do Topoľčan jsme jeli už skoro po rovině mezi poli. Další mírné stoupání pozvolna začínalo až odbočením v Bošanech, odkud jsme jeli přes Klátovu Novou Ves a Ješkovu Ves. Za Mlýništem jsme se vnořili do lesa, kterým jsme stále znatelně, ale nijak výrazně stoupali až na kopec k několika domům. Pak už následoval sjezd loukami kolem pecí na pálení vápna přímo do vesnice. Na návsi před zavřenou krčmou Mervin doplnil vytřepané šroubky původně držící víčko plovákové komory a já marně hledal nějaké informace z období SNP.
Skýcov se nachází v pohoří Tribeč na křižovatce cest spojující města Partizánské a Zlaté Moravce. Za středověku tuto cestu střežil hrad Hrušov. Po vyhlášení SNP 29. srpna 1944 totiž vojáci z Trenčína dovezli do obce zbraně a těmi vyzbrojili partyzánskou domobranu v počtu 40-50 mužů pod vedením Rudolfa Matejovho. V lese vytvořili zátarasy z padlých stromů a až do 15. března 1945 si všichni pochvalovali, jak je Skýcov spolu se Zlatnem pro Němce nepřístupný. Přes zimu se zde údajně vyskytovalo až 1100 partyzánů. Zjara ale s blížící se frontou dostali jiné rozkazy, přesunuli se jinam a Němci toho samozřejmě využili, vesnici obsadili a až na kostel, školu a zámek všechno vypálili. Ztráty obyvatel obce na životech naštěstí nebyly velké, pouze 13 mužů skončilo v koncentračních táborech, protože kdo mohl, uprchnul do hor, ale od války je obec defakto znovu postavená.
Jediná informace z válečných let byla na pomníku u kostela. Vrátili jsme se tedy kousek nazpět, prohlídli si několik pecí, v nichž se dřív pálilo vápno a pokořili rozhlednu na Vápenném vrchu (536 m.n.m.). Výhled na okolí vesnice a zejména v jižním směru na atomovou elektráreň Mochovce stál opravdu za to.
Následoval odjezd na Veľké Uherce, přes Partizánské, Hradiště, Bánovce nad Bebravou do Trenčianské Turné, kde jsme dotankovali.
Město Partizánské je další mladou obcí, kterou na Slovensku vybudoval obuvník Baťa. Však taky ještě do roku 1949 se jmenovalo Baťovany. Pak ale přišel převrat a soudruhům tento název přišel příliš buržoazní, tak sice obec po německém vzoru nevypálili, ale aspoň přejmenovali a majetek znárodnili. Vypadá to, že na Slovensku čehún Baťa založil víc dědin jak praotec Čobol.
Silnicí E50 jsme se protáhli mezi Trenčianskou vrchovinou a Považským Inovcem. Přes oboje Stankovce jsme jeli do Beckova, kde jsme zašli dobít hrad. Po zjištění ceny vstupenky 8 Euro/osobu jsme se shodli na tom, že bližší seznámení s vnitřkem zříceniny, odkud trčel moderní jeřáb, necháme až po slevě. Dalším hradem v pořadí byly Čachtice. Vzhledem k tomu, že jsme se tam doškrábali až po zavíračce, bylo jasný, že tady z nás euráče nevytřepou. Prohlídli jsme dolní hradbu a vrátili se zpět k motorkám. Nyní bylo třeba najít vhodnou krčmu, kde bysme kromě dobrýho piva dostali i něco k snědku. Takovou jsme našli až na Moravě v Hluku u tenisových kurtů. Sice na čepu nebyl místní „Hudrovar“, ale nakonec ten Radegast nebyl nejhorší. Ustlali jsme si pod několika vydatně obsypanými trnkami nedaleko mateřské školky. Na Náčelníka byl včerejší burčák evidentně slabý kafe tak poté, co v průběhu dne snědl půl igelitky rajčat od Áji, k večeři mísu jakýhosi salátu, se teď za tmy ještě rozhodl „ulehčit“ chudákům stromkům, aby se jim nepolámaly haluze a to tak, že to všecko cpal do toho svýho zubní kartáček nikdy nepoznajícího šroťáku.
3. den 109 km
Ač je to k nevíře, Náčelníka včerejší ovocně-zeleninová smršť překvapivě přes noc neroztrhla a ráno zase koukal, co by se do něj ještě vešlo. Ten chlap má snad místo pajšlu černou díru! Bylo chladno, ale nelenili jsme a rychle jsme opustili místo Náčelníkových lukulských hodů dřív, než na nás majitel doběhne s vidlama. Ten se bude divit, až místo obsypaných haluzí trnek uvidí větve bez plodů, zato kolem stromů hromádky oslintaných pecek. Snídaně proběhla po návštěvě rákosnické sámošky a pak jsme překvapivě zamířili na Kunovice a do Hradiště. Nakonec jsme zpáteční cestu rozšířili ještě o návštěvu syrovodíkovýho pramene na Smraďavce a dopolední plavbu na Osvětimanské přehradě. Původně jsme sice chtěli rozčeřit vodu přímo na Smraďavce, ale u hráze byly takový davy bříškasiopalujících ryb, že jsme to radši přehodnotili.
Tady se musím omluvit několika rybářům a bobrům, které vylekal Náčelníkův jekot, když testoval teplotu vody. Bohužel z Mervinů se ke koupeli nepřidal ani jeden. Po uplynutí dvacetiminutovky vyhrazené vodním radovánkám jsme přes Vřesovice a Koryčany překonali Chřiby a pak zajímavě kličkovali vyškovským okresem. Takto jsme projeli Nesovice, Kozlany, Bučovice, Mouřínov, Rašovice, Heršpice, Vážany nad Litavou a přes zbýšovskej kopec a Blažovice zase do Jiříkovic. Rozpustili jsme to kolem 14. hodiny.
Rozloučení se s motorkářskou sezónou 2025 bylo sice ve slabším obsazení, ale nakonec se povedlo. Díky včasné improvizaci jsme déšť odpružili cestou na Slovensko a v podstatě jsme ho prospali ve sklepě. Poruchy se nám protentokrát vyhnuly, protože dotažení spojkovýho lanka a vytřepaný šroubky z plovákové komory se nedají mezi závady ani počítat.
Musíme zapsat spoustu odpadlíků a jejich kolikrát originální omluvy:
Bullmen-se vyčerpal na dovolené ve Zlatých Horách rýžováním zlata až tak, že teď odmítá pracovat víc jak jednou rukou a radši se nechá od zdravotních sestřiček píchat injekcí do zadele.
Dominika tím pádem nemá kdo vozit.
Dave Klopič-má víkendy nadupaný vlastním programem.
Děda Dušan-má v sobotu divadlo.
Ondra Dlaždič-místo skládání kostek do různých ornamentů radši doma marodí s hemeroidama.
Básník-má v pátek odpolední, nikdo z celé práce si s ním nechce vyměnit směnu a ještě navíc zapomněl, že dcera slaví v sobotu narozeniny.
Alonzo-sice původně přislíbil účast aspoň na 1 den, pak se měl cestou na řezání větví do zahrady v Pozořicích aspoň stavit, takže se nestavil.
Nakonec jsme najeli pěkných 465 km a už se těšíme na spoustu dalších omluv, až se v rámci NAR 2026 pojede do rumunských Karpat, pokud Bullmen nerozhodne jinak.