21-27.7. 2025
Jezdci a stroje:
Mervin – Jawa 250 (panelka)
se od loňské NAR opět posunul o nějaký ten motovývojový stupeň dál. Za navigaci, stejně jako za dorozumívání angličtinou, ho musíme, jak již je zvykem, jenom chválit. Na naše požadavky reagoval bystře, občas nás vybízel k prohlídce jeho vlastního čela, kde snad měl být umístěn nápis „Čedok“ nebo „Informační kancelář“. Tuto reklamu jsme tam ale ani po bedlivé prohlídce nikdy nenašli. Na panelce byly vyměněny brzdové pakny. Na řídítka své Máni uchytil držák mobilu, čímž umožnil naši navigaci v terénu, aniž se muselo častěji zastavovat. Telefon se původně měl i během jízdy sám nabíjet, ovšem realita byla dost jiná. Dokonce se mu napodruhé podařilo zprovoznit tachometr. Letos byl Mervin vybaven i plavkami, které k Bullmenově zděšení několikrát použil. S Klopičem v pátek před odjezdem navštívili motoobchod v Brněnských Ivanovicích a po několika hodinách zkoušení nás ohromil novou motorkářskou bundou značky „Nasrán“. Dál si zde zakoupil nepromoky, ovšem boty musel kvůli následné insolvenci pořídit už v Decathlonu, což se projevilo na jejich propustnosti a to tak, že vodu nepropouštěly pouze směrem ven. Máňa se představila upadeným klaksonem, občasným vybitím baterky, častým nedobíjením telefonu a velkou oblibou zdechnout motor v těch nejnemožnějších situacích zejména v závěru výjezdu.
Bullmen – Jawa 250 (panelka)
se stejně jako Mervin odhodlal opustit rodnou ves, vnořit se do víru velkoměsta a navštívit modřický Decathlon. Protože letos garantoval stálost nejvhodnějšího počasí pro přejezd Alp a ono to zrovna moc suše nevypadalo, po vytřepání peněz z pokladniček svých ratolestí pořídil nepromokavý kalhoty za 449 Kč a největší sehnatelný tenisky na trhu o velikosti 47. Do bot se tak kromě Bullmenových noh vlezlo navíc ještě několik litrů vody, jejíž množství každým deštěm pravidelně doplňoval. Letošním rokem počínaje po létech Bullmen konečně vynesl svůj „jezdeckej“ modrej igelitovej pytel tam, kam už dávno patřil a to do popelnice, a rafinovaně zohnutej nosič své berle osadil darovaným, překvapivě zánovním lodním pytlem. Protože se letos jelo do civilizace, kde již dřív panáček s rodinou strávil svou dovolenou, vyplnil obsah svýho loďáku kromě tradičního spacáku, polštářku, mikiny, kartáčku na zuby a flašky s vodou ještě dvěma náhradníma tričkama a světe div se, plavkama. Beztak v nich vlezl do moře jenom proto, aby je celou cestu netáhl zbytečně (a to dokonce čtyřikrát)! Zde coby reklama na itong nejprve udivoval svou bělobou, která se nečekaně rychle změnila na téměř „jawáckou“ červenou. Černá panelka na nové zadní pneumatice, po navaření zbroušenýho stojánku, výměně brzdových paken a stáhnutí bubnů na soustruhu se na letošní NAR projevovala zajímavou diskotékovou muzikou ozývající se z prostoru sekundárního řetězu. Poté, co jsme se dozvěděli, že jej Bullmen za posledních 30 let ani jednou nenamazal, nám už bylo lecos jasný. Bystrý oko Dědy Dušana po několika kilometrech Bullmenovy jízdy za vedoucím Mervinem alá surikata okamžitě odhalilo vymačkaný ložisko řízení. Jinak motorka podávala svůj standardní bezchybný výkon. Zdeněk si neodpustil několik svých zásadních „NE, protože to nebylo domluvený“, zejména v kontextu s koupáním a návštěvou zajímavých míst. Stejně jeho dotazy typu: „Co na té vodě tolik vidíte, že tam furt lezete?“, nás od plavby nedokázaly odradit. Ale jinak byl nečekaně uznalej a dokonce odmítl komukoliv přidělit podmínku.
Dave Klopič – Jawa 250 (panelka)
byl stejně jako loni největším překvapením celýho výjezdu. Ještě v pátek na „předodjezdové domluvě“ všelijak mlžil, ale v pondělí sám sebe překvapil a rozhodl se k nákupu století a to červené Jawy 250-559 původem z Maďarska za 110 000 Kč. Ve středu si pro ni jel s Mervinem do Slušovic k panu Michalíkovi. Zbývalo za několik posledních dní motorku zajet (stihl cca 600 km), vychytat mouchy a hlavně navštívit motoprodejnu v Brněnských Ivanovicích, kde se mu v předtuše věcí příštích podařilo zakoupit nepromokavou kombinézu. Klopiča musíme pochválit zejména za zabukování ubytování hned první den v Rakousku, kdy nám vyloženě „teklo do bot“. Taky nám díky kartě zajišťoval platby především v Maďarsku, s jehož návštěvou jsme předem nepočítali a chyběly nám místní forinty. Udivoval neustálým elánem, kdy spoustou dotazů sondoval nervovej stav jiříkovské frakce. I letos se mu podařilo prosadit zmrzlinu a několikeré koupání v moři nad plán. Každý večer udělal „švédský stůl“ pro všechny. Motorka až na jedno drobný hvízdnutí v Maďarsku při dlouhodobé rychlosti kolem 70 km/hod. nevykazovala žádný problém. Po návratu na 60 km/hod. a vychladnutí pokračovala dál. Hlavně díky Davově Jawce byla trasa naší cesty viditelná a cítitelná ještě dlouho po našem průjezdu. Klopič do seznamu svých neškodných excesů usedlého bankéře kromě pro nás nepochopitelné abstinence na letošním NAR ještě přidal časté a až náruživé leštění své maďarské krásky. Kdo ví, odkud tu leštící praxi získal?
Děda Dušan – Jawa 350 (panelka) a Pav 41
opět prokázal, že je mužem činu. Vždy po zastavení byl jako první nachystaný k následné akci, ať už šlo o koupání, prohlídku jakékoliv zajímavosti nebo nakupování zásob. Jako jediný měl opravdu funkční nepromok, včetně návleků na ruce i boty. Udivoval nás svými dvěma přílbami, které dle potřeby měnil. Díky jeho informaci jsme se dokázali zásobit na Itálii potřebnými reflexními vestami. Obětavě se z Mervinem střídali v hlídání našich věcí při koupání na pláži. Zejména díky jeho Pavce nám umožňoval dělat až rozmařilé nákupy potravin a pití. Děda nejen svou postavou připomínal Mikuláša, ale v průběhu cesty naděloval bohužel nejen odpadky do popelnice. V úterý nechal v ubytovně Burg svoje náhradní gatě. Černým pátkem byla pro Dušana středa, kdy podlehl trendu oteplování a odlehčil se nejen do trička a kraťas, ale hlavně o klíček od Pavky. Sledování italských krasotinek Dušana v jednu chvíli tak strhlo, že se opomenul věnovat provozu a kamarádsky se za jízdy opřel o Davea Klopiča. Naštěstí ale celou situaci bravurně ustál a večer řádně zapil. Jako jediný byl vybaven krémem na opalování, o nějž se štědře dělil s ostatními a tím nám umožnil, že jsme mohli být celou cestu pořád namazaní. Škoda, že už v pátek se s náma z Chorvatska předčasně rozloučil a odjel domů konejšit psa, tátu a šéfovat sběru trnek. Jeho panelka cestou vykazovala naprostou spolehlivost.
Dlaždič Ondra – Jawa 350 (panelka, sportka)
od loňska povýšil a představil nám svou tentokrát Jawu 350-361. Sice byla v záběhu (stihl cca 1200 km), ale nástrahy cesty zdolala bez jediné poruchy. Ondra, stejně jako loni, povlával kolem naší kolony a snažil se převychovat zahraniční řidiče k obrazu svému. Jeho specialitou byla stále jízda kolem středové čáry. Dalším originálním prvkem byly jeho nákupy s přílbou na hlavě. Na večery zajišťoval přísun kvalitního alkoholu, což se bohužel pro mě neukázalo jako nejlepší potravinový doplněk. Jinak udivoval svou výdrží v komunikaci ve večerních hodinách. Ondra se sice nevybavil nepromoky, ale s pomocí plexi dokázal drobnej deštík bezpečně odpružit. Horší bylo, že se mu po prvním slejváku v Alpách od bot odlepila podrážka. Naštěstí ve Vilachu nakoupil galoše (návleky na boty), bohužel poslední. Jako jediný se z nás vybavil sprejem proti hmyzu, který nám bezplatně nechával k dispozici, zatímco sám odháněl ty nejhladovější sosmeny kouřem svýho retka. Sportka občas nudnou jízdu zpestřila vypadnutím něčeho na vozovku, ať už to byla semotamo PETka nebo sprej na řetěz.
Hořák – Jawa 250 (Bizon) a Pav 40
do poslední chvíle kvůli úrazu kotníku jsem zvažoval svou účast na NAR na 639 se side. Dokonce jsem kvůli účasti na výjezdu musel předčasně zrušit neschopenku. Nedělní večer ale odhalil, že bych mohl být i schopen odřídit a hlavně nakopnout Bizonka (druhou nohou), tak jsem naštěstí vyjel na jednostopém stroji. Tímto jsem vzal sice o pár věcí míň, ale nakonec ani nebyly potřeba. Rozhodně své volby jsem nakonec nelitoval. Od loňska jsem u Bizonka vypálil výfuky a vyměnil jednu zapalovací cívku. Vzhledem k odlehčeným strojům některých svých kolegů, jsem bral navíc některé nářadí a hlavně 7 litrů oleje M2T. Po Dušanově odjezdu na můj stroj padla povinnost hlavního zásobovacího vozidla. To bohužel s několika dalšími faktory včetně mokré vozovky zavinilo moje rozplesknutí v chorvatském Slunji. V průběhu výjezdu jsem po projetí Alp a chorvatských hor pouze dolil do převodovky 4,5 dcl PP-90 a dotáhnul spojkový lanko. Jedinou ztrátou byly gumový stojky od Pavky. Letošní NAR ukázal kvalitu mých nepromoků značky Maxx, které bych tímto chtěl doporučit všem uklízečkám, protože na nic jinýho jak hadra na umývání podlahy, se tento komplet opravdu nehodí.
1. den 380 km
Sraz složitě vyhandrkovaný na předodjezdové domluvě měl být u Mervina na 8:50. Když jsem v 9:15 s vyplazeným jazykem dojel, už tu byli všichni až na Mervina. Ten už sice vstal, ale zdaleka ještě nebyl nabalenej. Včerejší předodjezdová pijatika si brala svou daň. Nakonec jsme odjížděli v 9:45. Vyráželi jsme ve stejné sestavě, v jaké jsme loni zdolali Dukelskej průsmyk. Hvězdou dne byl samozřejmě Dave Klopič a jeho maďarská 559. Motorka vypadala velmi pěkně, sice neměla původní barvu, ale na červeném podkladu byly i zlaté linky, no lahoda pro oko. Cestou jsme nakonec odhalili poněkud nesouosé osazení horního a dolního nosníku vidlice, které za jízdy způsobovalo vybočování motorky z přímého směru. Kluci z výfuků okamžitě vymontovali koncovky. Toto sice způsobovalo značný hluk, ale motorka dobře jela a dalo se očekávat, že při součastném poměru oleje vůči benzínu 1:20 by byl výfuk stejně brzo zanesený. Další změnou oproti loňskému roku byla 350-361 Ondry Dlaždiča. I tuto svoji motorku si osadil plexisklem, což mu umožňovalo jízdu v krátkém rukávu. Bylo krásné letní počasí, teplota pomalu šplhala ke 30°C.
Jeli jsme přes Moutnice a Vranovice, za Pohořelicama jsme se nasunuli na státní silnici na Znojmo, kde jsme naší obvyklou rychlostí 60 km/hod. pokračovali až k bantické pumpě, kde proběhlo poslední tankování na Moravě. Znojmo jsme objeli přes Hodonice, Vrbovec a Chvalovice. Když jsme na Hatích přejížděli česko-rakouskou hranici, ukazoval teploměr krásných 34°C.
Projížděli jsme klasickým zemědělsky využívaným venkovem, jen za hranicemi se rozloha jednolitých lánů známých z Dyjsko-svrateckého úvalu poněkud zmenšila. Na mnoha polích probíhaly žně. Projeli jsme Guntersdorf, Stitzendorf an der Schmida, Hohenwarth, pak jsme sjeli vinicemi do údolí do Strass im Strassertale a přes Langenlois dojeli do Krems na der Donau na břeh Dunaje. Na řece byl ve srovnání s železnicí mnohem čilejší provoz. Hlavně parníky plující s proudem skoro letěly. Postupně se údolí zúžilo pouze pro řeku, na každé straně silnici a železnici. Občas jsme projeli nějakou obcí, která byla vždy od řeky oddělena povodňovou hrází. V místech, kde hráz narušila silnice, šlo v případě potřeby prostor uzavřít protipovodňovými vraty. Údolí bylo úzké, velmi malebné a členité. Prudké svahy byly osazeny vinnou révou, ve vyšších polohách se zelenaly lesy. Nad obcemi Dürnstein nebo Spitz se vypínaly zříceniny hradů.
Mervin podlehl kráse okolí a na jednom odpočívadle zastavil. Okamžitě jsme situace využili a naskákali do Dunaje. Proud byl opravdu silný. Břehy byly vysypány velkými kameny. Teprve nějaký čas po průjezdu parníku se k nám dostaly vzniklé vlny a my měli štěstí, že nám nespláchly oblečení do řeky. Jiříkováci věrni svému zvyku vodní živel obdivovali z bezpečného břehu a kontrolovali dodržování povolené časové normy dvaceti minut.
Po koupeli jsme stále pokračovali protiproudu řeky. Na druhém břehu jsme viděli budovy zámku v Melku. Před Pöchlarnem jsme po mostě překonali řeku a v supermarketu dokoupili zásoby.
Bohužel ze západu se k nám přihnalo jakési mračno, které nás donutilo se nastrojit do nepromoků, teda spíš do toho, co si pod tímto termínem každý představoval. Konečným vítězem v soutěži o nejsuššího motorkáře se jednoznačně stal Děda Dušan. Nyní jsme Dunaj nechali za sebou a pokračovali údolím řeky Erlauf jižním směrem. Projeli jsme městy Wieselburg, Purgstall, Scheibbs a Pockau. Zde jsme se s Erlaufem rozloučili a po průjezdu obcí Gaming si zase prohlídli další řeku, tentokrát Ybbs. To již byl klasický horský vodní tok s průzračnou vodou, klikatící se mezi zalesněnými horami. Projeli jsme Lunz am See a Göstling an der Ybbs. Kvůli soustavnému dešti jsme si vůbec neužívali výhledů. Zajímavý byl druhý den ráno dotaz Bullmena: „Kde že tady jako mají být ty Alpy?“ Jo Bullmene, já vím, že přes ty kapky ještě navíc v otevřené přílbě toho moc nevidíš, ale od okamžiku, kdy jsme za sebou nechali Dunaj, tak všechno to mokrý a rozmazaný kolem, cos z pod svýho exportního kakáče neviděl, fakt nebyly Krkonoše…
K první zastávce nás vybídla autobusová zastávka za mostem přes řeku Enns, kde jsme až na Dušana zjistili, že voda, stejně jako alkohol, se dostane skoro všude. Následnou zastávkou byla pro zvýšený apetit Davovy maďarské fešandy benzínová pumpa v Mooslandlu, kam jsme se kousek vrátili. Naše obavy z bezobslužné pumpy vyvrátila čilá babice, která nás samozřejmě patřičně zkásla. Pozitivem byl fakt, že k dostání byly i flašky motorového oleje.
Tentokrát jsme se prodírali kapkami a Alpami kolem řeky Enns přes Hieflau, až do Admontu, kde jsme se konečně zbavili deště. Alpy se s námi rozloučily nádherným přejezdem na Kaiseran (1094 m.n.m.), kde se v serpentinách Ondra divil, proč jsme nezastavili na vyhlídce do údolí. Jednoduše proto, že pokud už by se nám podařilo postavit stroje na stojany tak aby nespadly, určitě bysme se už na nich nedokázali rozjet. Následoval sjezd do Triebenu, za nímž se vypínalo další pohoří s optimistickým názvem Nízké Taury. Když jsme u kapličky obětem 2. světové války v Hohentauern (1270 m.n.m.) rokovali, co s načatým večerem, Klopičovi se po dotazu, jestli mu není náhodou zima, začaly třepat ruky tak, že vypadal jako v klavírista v extázi. Po odhlasování noclehu v ubytovně, jsme vůbec netušili, jak daleko to ještě je…
Pomalu ale vytrvale jsme sjížděli k řece Mur. Projeli jsme Enzersdorf a Judenburg a jediná věc, která v nastávajícím soumraku mohla ještě někoho zahřát byl otlačenej zadek. Obdivoval jsem na loukách a polích krásné celodřevěné stodoly a v horách ještě i celé statky. Bylo ale poznat, že majitelé o tyto dřevěné stavby už většinou nepečují a čekají, až baráky sežere červotoč nebo zub času. Tady se žije ještě postaru. Místo jízdního kola nebo skútra mají v garáži traktor, u domku pole s různými výpěstky a na louce se většinou popásalo několik krav.
Nakonec jsme už v úplné tmě zdolali ještě Weisskirchen in Steiermark a Zeltweg, než jsme konečně dorazili do Spielbergu. Ubytovnu jsme našli schovanou za domem v podobným stylu, jako je ve Znojmě známej bordel. Však se taky jmenoval „Burg“. Všude samý cimbuří, věže a střecha z různobarevných křidlic. Mezi ubytovnou a „Burgem“ bylo parkoviště, kde jsme zaparkovali naše Jawky. Po delším přemlouvání se Davovi podařilo z jakýhosi automatu vyloudit potřebnej počet karet od jednotlivých šmajchlkabinetů. Rozdělili jsme se do dvojic a i když topení nefungovalo, teplá voda potěšila. Ještě jsme zapili dnešní úspěch a domluvili zítřejší čas odjezdu.
2. den 287 km
I když jsme s Ondrou vstávali ještě před oficiálním budíčkem. Stejně jsme se včas nestihli nachystat. Bullmen křižoval parkovištěm, velmi chválil svoje nepromokavý kalhoty z Decathlonu, trochu miň už promočený tenisky odtamtéž (ale šly prý pohodlně vysušit fénem) a hodil i pár pozitivních slov na svou letitou koženou bundu, která vodu udržela, pouze velkým výstřihem zateklo dovnitř a tak měl Zdenda umytý aspoň chlupy na hrudníku. Už čtvrt hodiny dopředu měl svůj spacák s polštářkem vzorně přikurtovanej na svým dramaticky zahnutým nosiču. Ondra nás ohromil svým samoohřívacím pytlíkem. Vyjížděli jsme sice každej o 1100 Kč chudší, ale relativně suší a s nádherným výhledem na okolní hory, jejichž vrcholky byly stále zahaleny v mracích.
Projeli jsme kolem vojenského letiště a znovu Zeltwegem a Judenburgem, tentokrát už ovšem jinou a rozhodně kratší cestou. Kolem dálnice jsme pozvolna stoupali údolím řeky Mur. Za sebou jsme nechali Sankt Georgen ob Judenburg, Scheifling, Neumarkt in der Steiermark a Friesach. Nyní už jsme zase projížděli údolím oddělujícím od sebe pohoří Gurktaler Alpen a Saualpe. Před Sankt Veit an der Glan jsme ze silnice 317 odbočili stále kolem řeky Glan do Feldkirchenu. Jak jsme se blížili k jihu, chladné ranní počasí se pod slunečními paprsky začínalo postupně měnit tím správným směrem. Aby se vyhnul jezeru Ossiacher See, vzal to Mervin jakousi zkratkou přes Stallhofen do Portschachu, ležícího na břehu Wörther See. Sice jsme projevili snahu se vykoupat, ale Mervin nám umožnil zastavit pouze za účelem tankování. Kde doberem benzín určoval bez vyjímky Dave v okamžiku přepnutí na rezervu. Sice měl stejně jako většina strojů 13 litrovou nádrž, kvůli zajíždění ale ředil v poměru 1:20 a zanechával za náma největší uhlíkovou stopu.
Oběd jsme si dali ve Villachu, dokonce se Ondrovi podařilo dokoupit gumové návleky na boty. Protože už se před námi zase formovala bouřková mračna, nechali jsme údolí Drávy za sebou a rozjeli se pokořit hraniční hřeben Karavanek. Několikasetmetrové stoupání na Wurzenpass (1072 m.n.m.) v úhlu 18% prověřilo zajetost našich strojů. Pouze Dave si stěžoval na těžkodefinovatelné zvuky linoucí se z jeho maďarské krásky, ale po chvíli zchládnutí u odbočky na bunkermuseum mohli oba zase pokračovat. Museum jsme nakonec nenavštívili. Jedná se o bývalý vojenský areál, kde jsou v pevných palpostech osazeny tankové věže. Vše je nyní veřejnosti přístupné za 9 Euro.
Ve Slovinsku jsme sjeli do obce Podkoren, jímž protíká řeka Sava Dolinka, jejíž vodní tok jsme sledovali přes Kranjskou Goru, Gozd Martuljek až do Mojstrany, kde jsme odbočili prohlédnout si Peričnikov slap. Nad obcí je závora, která má regulovat počet návštěvníků u vodopádu. Na jaké zaklínadlo ale automat funguje, to jsme nepřišli. Někomu dala, někomu nedala, komu dala, toho nechtěla pustit zpátky, zkrátka závora byla značně nevyzpytatelná. Naštěstí se na motorce dala objet bokem přes obrubník. K vodopádu to bylo ještě přes čtyři kilometry, takže jsme byli rádi, že nemusíme po svých. I přes nadbytek ostatních návštěvníků myslím, že vodopád stál za to. Na výšku měří 52 m a teče v něm docela dost vody. Zpáteční cestou do Kranjské Gory jsme si mohli pořádně prohlídnout impozantní skaliska Triglavského národního parku. Na mnoha místech ještě ležel sníh.
Nejvyšším místem Julských Alp je hora Triglav (2884 m.n.m.). Asi nejvyšším místem, kam se tu dá legálně dostat motorovým vozidlem je sedlo nad chatou pod Mangartem. Jedná se o slepou odbočku 12 km zatáček s 5 tunely a převýšením 980 m. V roce 2022 stál výjezd motorky 10 Euro, ale večer už u závory nikdo není a u blízkého Lago di Predil se dá přespat.
Protože ze směru od Tarvisia se k nám blížilo dešťové mračno, v Krajnské Goře jsme odbočili k jihu. Horší bylo, že i nad sedlem Vršič, kam jsme směřovali, hrozil déšť. Minuli jsme jezírko a kolem Ruské kaple neustále stoupali výš. V ostrých zákrutách serpentin byl asfaltový povrch nahrazen kostkami horší až aušus kvality, což Ondra okamžitě zaregistroval. I když bylo celkové stoupání jenom 14%, i tak měly motorky co dělat. Nejhoršími místy byly ostré vracečky, kde si nedokážu představit, jak bych se s někým jedoucím v protisměru míjel. Naštěstí byl malý provoz. V sedle Vršič (1611 m.n.m.) jsme odpočívali jen chvilku, než začalo pršet. Pak jsme se radši bez motoru rozjeli dál k jihu. Dešti jsme stejně neujeli a ještě daleko nad Trentou jsme se nastrojili do nepromoků. Klukům se podařilo v rámci mezinárodní spolupráce jednomu Srbovi, co měl kolem krku tak dvě kila vážící zlatej řetěz, zprovoznit Audi A4. Čekal jsem, že je místo poděkování každýho flákne tím řetězem přes záda, ale borec zklamal. Údolím krásně průzračné řeky Soči jsme sjeli až do Bovce, kde jsme v supermarketu doplnili zásoby. Déšť naštěstí zůstal v horách. Stále kolem vody jsme klesali až do Žagy, kde jsme odbočili k západu do sedla Učja (709 m.n.m.) a za slovinsko-italskou hranicí do Passa Tanamea (870 m.n.m.). Pak už jsme opět jenom klesali údolím řeky Torrente Torre přes Pradielis a Tarcento až do Bueriis, kde jsme to u fotbalového hřiště zapažili. Však už se taky stmívalo. Hřiště bylo oplocené, takže jsme pro případ možného deště kromě plachet nic neměli, ale naštěstí nepršelo a tím, že jsme se dostali pod hory, bylo krásně teplo.
3. den 193 km
Stejně jako každé ráno i dnes se Bullmen podivoval nad tím, jak je možné, že někdo může vstávat ještě později, jak on sám. Po snídani jsme vyjeli na Treppo Grande, Colloredo di Monte Albano, Fagagna, Basiliano, Madrisio, Latisana a konečně do Bibione. Jeli jsme úrodnou nížinou, kde byla pole protkána sítí zavlažovacích kanálů. Občas někde pěstovali i topoly na dřevo. Okolo silnice se začaly ukazovat palmy nebo fíkovníky. Pole byly zhusta poseté zavlažovacími zařízeními, o jejichž výstavbu jsme usilovali i u nás před pádem komunismu. Co se stihlo dokončit, zlikvidovali porevoluční zemědělci nebo to rozkradli sběrači kovů.
Při projíždění italskými obcemi jsme museli být velmi ve střehu a držet se v hloučku, abychom se navzájem nepoztráceli. I pověstní italští řidiči se s šesticí smradlavých motorkářů nijak nenechali zneklidnit a předjížděli nás na úzkých silnicích velmi natěsno. Ještě daleko od pobřeží jsme jeli po naprosto rovné silnici bez zatáček. Sice padaly návrhy, dát si v motorestu pravé italské kafe, ale v očekávání finiše jsme stejně měli vyvalený oči jak tenisáky, takže žádnej povzbuzující prostředek nebyl potřeba.
Jako první nás v Bibione upoutal originální kruhový objezd a za ním dlouhá alej černých vzrostlých borovic, táhnoucí se celým městem až na pobřeží. Jedinej strom nechyběl a zvlněná vozovka od kořenů překvapivě nikomu nevadila. U nás už by celou alej „z bezpečnostních důvodů“ dávno odstranili. Projeli jsme zástavbou a u moře zastavili na velkém parkovišti, z vnitřní strany tísněném řadou hotelů a restaurací. Byli jsme jedni z prvních, takže jsme si mohli vybrat místo, kde zaparkujeme.
Ještě jsme se ani neustrojili do koupacího, najednou šel kolem se somradlem přes rameno černej kolohnát. Hned spustil: „Hello Friends“ a jakmile viděl takovou partu jelimanů hned, že nám musí dát památku. A každýmu navlíkl na ruku šňůrkovej náramek se slonem. Když jsme říkali, že to nechcem, tak tvrdil, že nám to dává z přátelství a nic za to nechce. Nabídl jsem mu na revanš flašku našeho piva, ale odmítl. Najednou začal mluvit o rodině, a že by od nás potřeboval nějaký peníze. Dušan mu dal 20 Euro, Dave 10 Euro, a když viděl blahobytně vypadajícího Mervina, tak od něho prý potřebuje taky peníze. Dostal 50 Eur, ale když viděl, jak se cukáme, 20 Euro mu vrátil. Náramky zpátky nechtěl, prý jsou zadarmo. Během chvilky z nás vytáhl 40 Euro (1000 Kč) a nemusel ani pohnout rukou. Takhle se v přímořským letovisku vydělávají peníze. Na rozloučenou nám prozradil, že nás zdraví Senegal. Celou dobu kolem nás kroužilo policejní auto, ale příslušníci asi měli zákaz jakýchkoliv akcí s možným rasistickým podtextem, takže když s náma viděli černocha, ani nemrkli. Doufám, že se s nima potom někde za rohem z těch „vydělaných“ peněz nešábnul. Chvíli poté, co jsme se rozloučili s naším černým výtečníkem, projížděl kolem mladej černej klučina. Když viděl, jak jsme onáramkování, jenom se řehtal.
Abychom zúročili Bullmenem garantovanou hodinu na koupání v moři ještě něčím jiným jak nadáváním na tuhle senegalskou zlodějinu, odebrali jsme se po dřevěných chodnících na pláž a pak dále do vody. Ještě předtím nás bába z místní pobřežní hlídky vykázala ze stínu svýho posedu, snad abychom po ní nechtěli náhradu škody, kdyby se náhodou aj s posedem vyvrátila na těch našich pár švestek. Moře bylo klidné, opravdu slané, příjemně teplé a nadnášelo o dost víc, než standardní voda u nás na rybníku. Jediný, co jsme tam postrádali, byly pěkný holky. Jak by tam taky mohly být, když jsme je nechali doma na Moravě? Sice jsme s Ondrou chvíli obdivně hleděli na Pamelu, ale to jenom proto, že nemít dámský plavky, klidně mohlo jít o hladem rozhodně netrpícího hrocha střední velikosti. Ve vodě a na pláži byla slyšet čeština, slovenština, polština, maďarština, jenom italsky tam nikdo nemluvil.
Po dvojité koupeli už jsme se ale vrátili k motorkám, kde se Dave, Mervin a Dušan rozhodli, že je potřeba si ještě dát pravou italskou zmrzlinu a taky kávu. Mezitím jsme my ostatní zablokovali kus chodníku a ve stínu jakýhosi rozkvetlýho keře, spokojeně nasávali lahváče.
Když už si kávičkáři dostatečně zapatlali svoje pajšly, přišlo na program dne hledání pravé italské pizzy. Na tento okamžik se celou dobu třepal Bullmen, který tímto dostal od našeho kolektivu důvěru. Na našich strojích jsme znovu projeli hlavní třídu celýho Bibione a najeli jsme do západní části Bibione Pineda. I tady ulice stínily vzrostlé černé borovice. Zde nás Bullmen napodruhé dovedl k jakýmusi pultíku, kde byly k mání k pizze i místní značně předražený lahvoně, hlavně tu ale byly záchody.
Původně jsme sice měli v plánu návštěvu pohoří Marmolada, ale pohled na předpověď počasí na Mervinově mobilu, nás od toho zrazoval. Poté, co Dušan navrhl návštěvu Rijeky, jsme souhlasili s tím, že bysme se mohli zastavit na Plitvických jezerech. Po jídle jsme se ještě k našemu velkýmu překvapení včetně obou jiříkováků vykoupali v moři. Pak šli kluci do kalifornskýho motorkářskýho oblečku, aby outfitem zapadli mezi místní skútraře a nastrojili se pouze do triček a krátkých gatí. Dušan s přímořským podnebím odložil svou polointegrálku a hlavu osadil stylovým půlžaludem. Dokonce zul i kanady, vyměnil je za lehčí obuv a po zbytek cesty je impregnoval a udil na nosiči své pavky. To se potom nedivím, že měl jako jedinej při přejezdu Alp sucho v botách!
Na benzince u kruháče se s náma Bibione rozloučilo dalším zlodějským kouskem. Litr benzínu zde totiž byl za 1,99 Euro. Pak následovala asi nejnudnější etapa celé cesty a to rovinatou přímořskou nížinou, kde jsme projížděli jenom pole, občas přes nějaký zavlažovací kanál. Projeli jsme tak obcemi Bevazzana a Latisana, poté jsme odbočili na A4 a směrem na Palmanovu. Někde po cestě jsme ale uhnuli blíž k moři na Cervignano del Friuli. Za Paparianem jsme nelibě nesli, když nám Mervin nezastavil u mostu přes řeku Soču, naši známou z Julských Alp, kde se v krásně průzračné vodě koupali místní. Koncem této nezáživné nudy se stalo přímořské Monfalcone, kde jsme po zajímavých smyčkách v centru navštívili obchodňák. Dokonce i kliďas Mervin, když mu udělal myšku jeden hrozněspěchající Taloš, ho pochopitelně na další křižovatce na červené dojel a domlouval mu, že takhle teda ne. Nevím, jestli to Ital pochopil, ale čučel jak puk…
Potom už jsme se dostali do lesů a silnice začala pozvolna stoupat do pohoří Monti del Carso. Projeli jsme několik italských městeček jako Sistiana, Aurisina, Santa Croce, Prosecco a Opicina. Někde tady se Dušan pravděpodobně z vrozené rozvernosti za jízdy opřel o Klopiča, ale naštěstí to ustál. Dalším negativním zjištěním bylo, že bermudy nejsou na motorku to nejvíc cool obleček, protože Bullmenovi pak rudnou nožiska a Dušan z mělkých kapes ztratil klíče od Pavky. Naštěstí se Dědovi na první zastávce při večerním nákupu v Hrpelje ve Slovinsku podařilo odmontovat víko vozíku, aby se do něj daly dodávat zásoby na večer.
Spali jsme na malé loučce v lese za vesnicí, ale ještě předtím jsme Dušanovu ztrátu jaksepatří zapili.
4. den 269 km
Ráno poté, co jsme si dali na slunko vyschnout spacáky, nám najednou začlo pršet. Monzun samozřejmě vypadá jinak, ale v rámci útěku před deštěm jsme nakopli stroje a statečně prchali směr Rijeka. Projížděli jsme Podgorski Kras, po italské zemědělské nudě konečně zajímavou krajinu, kde se různě střídaly lesíky s pastvinami. Kolem silnic bylo občas pár domků, v nichž v několika případech rožnili selata. Mervin asi neměl hlad, tak se rozhodl ukrojit. Navíc stejnou cestou jako my projížděly spousty italských aut řízených jejich harakiripiloty. To nikomu na klidu nepřidalo.
Po několika desítkách kilometrů bylo poznat blížící se civilizaci a hlavně silnice se začala nejdřív mírně a pak stále víc svažovat k moři. Shlukli jsme se kolem Mervina jak kuřata kolem kvočny, protože dopravní ruch byl v blízkosti přístavu opravdu na úrovni. Ondrovi samozřejmě zase vypadla z brašen pro pobavení místních petka s jakousi barevnou šaraticou a ohodila všechno kolem. Dave sice později požadoval po Čedokovi Mervinovi zastavit, protože v Milešovicích námořních lodí moc k prohlídce nemívají, ale jinak jsme byli vcelku rádi, že jsme Rijeku a tím i celý Istrijský poloostrov zdolali jenom se ztrátou jedné flašky.
Na parkovišti nad pobřežím poblíž vesnice Kostrena jsme zaparkovali a vydali se na pláž. Tady sice nebyl písek, ale kamínky, nicméně voda byla krásně čistá a dokonce hned kolem nás kroužily rybičky. Jak slunce pozvolna stoupalo, pláž se plnila a bylo se na co dívat. Po uplynutí povolených 60 minut, Bullmen sklesle zatarasil schody a bylo vidět, jak neskutečně naší nedochvilností trpí. Ještě jednou jsme teda zneklidnili rybičky v moři a odjeli jsme o kousek dál, kde kluci obsadili verandu nějaké hospody a dali si čevapčiči. Ještě předtím, si ale Mervin udělal opáčko, aby našel ztracené rukavice. To se mu naštěstí podařilo.
Po Jadranské magistrále jsme pokračovali kolem nádherného Bakarského zálivu přes Kraljevicu, Cirkvenicu, Novi Vinodolski až do Senje, kde jsme dotankovali. Jízda po pobřeží je v podstatě stále stejný výhled vpravo na Vinodolski kanál a ostrov Krk. Po levé straně jsme měli strmý svah pohoří Gorski Kotar a Velika Kapela, jejichž většina kopců přesahuje 1000 výškových metrů. Ještě se nám podařilo na Bullmenovi vyškemrat krátkou 10 minutovou rozlučkovou koupel v moři. Jiříkováci se odmítli smočit a navíc reklamovali náš pozdní návrat k motorkám, takže máme pro letošek s mořem pravděpodobně utrum. Celou dobu do nás úspěšně pralo slunce, což nás nutilo k soustavnému pití. Dál jsme pokračovali silnicí na Otočac, která rozděluje pohoří na severní část, kterou tvoří Velika Kapela a na jihu najdeme Podgorje, jež postupně přechází na Velebit. Zalesněnými stráněmi jsme vyjeli do sedla Vratnik (700 m.n.m.) a stále směřovali na Otočac. Nedaleko za městem Klopič zastavil a my hledali poruchu. Z motoru se mělo ozývat cinkání. Naštěstí závadu odhalil sám Dave v podobě uvolněné krytky bubnu předního kola. Ještě jsme si u blízkého letiště prohlídli stojící Douglas DC-3 a dvě neidentifikovatelná starší vojenská letadla.
Silnice stále mírně stoupala málo obydlenou krajinou. Ve vesnicích stály domky dál od sebe a každý měl několik políček, kde si pěstoval, co potřeboval. Mimo obce jsme projížděli zvlněnou krajinou s pastvinami a lesy. Najednou jsme byli v sedle Pogledalo (887 m.n.m.), odkud už bylo vidět cíl naší cesty, horu Plješivicu (1649 m.n.m.). Prudkými serpentinami jsme sjeli do údolí, kde jsme v marketu v Rudanovaci nakoupili večeři. Nyní jsme pokračovali k severu přes sedlo Vratnik (782 m.n.m.) do Prijeboje, kde jsme opět uhnuli ze známé silnice na Plitvička Jezera a sjeli jsme z kopců na náhorní rovinu do obce Ličko Petrovo Selo a pak už do Željavy, ležící na chorvatsko-bosenských hranicích.
Několik kilometrů za vesnicí vedou přímo z hory ranveje kdysi tajného vojenského letiště. Nyní je však už celý areál opuštěný a volně přístupný. Plni adrenalinu jsme otevřenými vraty vjeli do jednoho ze dvou vjezdů do bunkru, ale hned za první zatáčkou nám došlo, že tahle tma je na 6V žárovky našich Jawek moc velký sousto. Všechno bylo vlhké, v podlaze byly různé díry a ze stropu visela všelijaká železa, měli jsme velké štěstí, že se tam nikomu nic nestalo. Nakonec jsem tam udělal prohlídku jen já, ostatním klukům se moc nechtělo a Ondra raději testoval rychlost své sportky na startovací dráze. Oba hangáry jsou navzájem propojené a určitě by to chtělo na průzkum víc času. Venku se ale stmívalo, takže jsme se vrátili zpět na Ličko Petrovo Selo a dál pokračovali kolem Korany na Drežnik-grad a Grabovac, čímž jsme objeli Národní park Plitviček. Pak už jsme jenom projeli Brezovac a poblíž bažiny nedaleko Donji Furjanu to konečně zapíchli.
5. den 290 km
Ráno jsme byli probuzeni nečekaně brzo a navíc deštěm. Děda Dušan nás ještě dřív opustil a nechal nás napospas. Vzhledem k tomu, že jsme do brzkých ranních hodin s Ondrou a Bullmenem hodnotili uplynulý zážitky, to nebyl úplně ideální start. Pobalili jsme si svých pět švestek a rozhodli se mraku ukázat záda. Hrbatou příjezdovou cestu do bažiny jsme ještě zvládli, ale to bylo docela málo. V serpentinách na začátku městečka Slunj jsem na mokrým jugoslávským asfaltu místo pedálem jenom brnknul o přední brzdu a už jsem se válel. Místní řidiči něco podobnýho pravděpodobně předpokládali a ani mě nikdo z nich nestihnul přejet. Dokonce mně jeden z místních pomáhal zvednout motorku. Shodou okolností to byl příslušník. Po srovnání a dotáhnutí stupaček a uložení ulomenýho předního blinkru do Pavky Bizonkovi vcelku nic nebylo. Bohužel já jsem si jízdou po asfaltu prodřel rukavicu až na dlaň. Aspoň jsme využili lékárničku a Ondra mě umně obvázal. Silniční lišej docela bolela, hlavně, při jakýmkoliv brzdění přední brzdou.
Bohužel jsme se ve Slunji víc nezastavili. Je to škoda. Ve městě je hrad a řeka Korana tam spadá v kaskádách, takže proud vody využili v několika mlýnech. Z hlavní silnice na Karlovac jsme kvůli hustému provozu odbočili a do města dojeli přes Krnjak a Barilović. Po nákupu jsme ještě snídali na parkovišti u motorek a najednou se s náma dal do hovoru kluk tak v našich letech, znal Jawu, ČZ a než odešel, každýmu z nás dal plechovku piva. Zpětně musím uznat, že se všechny piva jsme po zásluze ztrestali.
Konečně jsme pivovarské město nechali za sebou a pokračovali dál na Jastrebarsko a Samobor. Na severozápadě se tyčil zalesněný masív přírodního parku Žumberak-Samborsko gorje. Jde o neskutečně členité kopce, kde se silnice vlnila ve všech směrech a překonávali jsme tady velké výškové rozdíly. Za Samoborem jsme klesli do údolí řeky Sávy a po staré silnici pokračovali podél dálnice proti proudu až do slovinské Brežice. Stále jsme jeli na sever kolem pohraniční řeky Sotla přes Bizeljsko a Bistricu ob Savi tentokrát přes Spominski park. Další obce, kterými jsme projeli byly Hum na Sutli a Majšperk. Pak už jsme zastavili v historickém středu města Ptuj, ležícího na řece Drávě u Ptujského jezera. Nad městem se tyčí stará pevnost, kterou jsme pro tentokrát vynechali, ale dali jsme si zmrzlinu a podařilo se nám doplnit pitnou vodu. Škoda, že jsme neměli víc času. Zrovna na náměstí začínala na pódiu hrát jakási skupina, takže jsme mohli mít i trochu kultůry. Bohužel se opět ukázal dešťovej mrak a bylo třeba se přemístit.
Oblast Slovinské gorice jsme přejeli přes Sveti Jurij ob Ščavnici a Radenci. Na chvíli nás zbrzdilo Ledavsko jezero, kde ale bohužel nebyla voda na koupání. Při nákupu večeře v obchodě v Rogašovci jsme se potkali se dvěma místníma klukama na Tomosech. Jde o slovinskou značku mopedů převážně kubatury 50, která i po sloučení s BMW na rozdíl od naší Jawy nebo ČZ stále vyrábí. Vzhledem motorka z města Sežana trochu připomíná východoněmeckýho Simsona. Kupříkladu motor z Tomosu a pětistupňová převodovka je namontována i na modelu Jawa Mosquito 50. Jelo jim to ale opravdu dobře, když nás naháněli po dědině.
Už v 15:36 jsme dostali od Dědy Dušana vševystihující SMS: Su doma, 3x tank, jinak nonstop od Zagrebu az domu sucho 600km, tempomat na max.. Pes nezdechl, zítra jedu za tatem na MG. Jdu sbírat svestky.
Na dnešní noc jsme měli dvě předpovědi: buď beze srážek, nebo s bouřkou. Jako nocležiště jsme zvolili rozhlednu Sotinski breg (418 m.n.m.), ležící na hranici Slovinska s Rakouskem. Byl odtud u večeře krásný výhled na všechny strany, bohužel i na černý mračna s prosvicujícími blesky, které se honily kolem.
6. den 326 km
V noci nás samozřejmě probudil déšť. Ti šťastnější se přikryli plachtou, ostatní trapně mokli. Po snídani opět s rozhledem jsme sjeli dolů do Sotiny a pak už jen přes hranici do Jennersdorfu. Dave Klopič si s Mervinem vyměnili motorky, takže teď naši kolonu vedl Dave. Na mokrým asfaltu silnice nevalné kvality nasadil strhující tempo 70 km/hod., což jsme mu z bezpečnostních důvodů rychle zarazili. Teda spíš zrovna jeho mašina v záběhu nerozdýchala kombinaci Mervinovy medvědí postavy a vyšší rychlosti a v Maďarsku nedaleko Körmendu se kousla. Zhodnotili jsme to jako daň rychlozáběhu a do nádrže přilili k dosavadnímu smrtícímu poměru 1:20 ještě další hlt M2T. Od natankování v Körmendu jsme se konečně dočkali, takže jsme se nastrojili do našich slušivých promoků a další cesta už probíhala v dešti. Asi nemá smysl, abych popisoval cestu deštěm v promoku, protože kromě Dušana to každej zná, takže nejdřív je to jenom pocit, kterej se s ujetýma kilometrama přeměňuje v jistotu a poslední fází je, jestli už to z bot odtíká přes jejich kraje teď hned nebo až za chvilku.
Z Körmendu jsme pokračovali k severu po E65 na Szombathely, kde se nám konečně slušně rozpršelo, takže jsme město obkroužili obchvatem a přibližně jeli na Csepreg a Fertöszentmiklós. Pak jsme zdolali maďarsko-rakouské hranice a vypadalo to, že déšť máme vítězně za sebou. V Rakousku jsme sice původně plánovali smočit palec v Neusiedlerským jezeře, ale jedinej relativně suchej byl furt ještě Dave a když viděl, že bysme si to mohli vyložit i jako provokaci, radši se koupele vzdal. Z rakouských měst si pamatuju Frauenkirchen, Gattendorf, Kittsee, stále zemědělská krajina plná polí, které ke slovenským hranicím zdobily až neskutečný počty větrných elektráren. Za Bergem nás vítal na kopci stojící Bratislavskej hrad. Dokonce se konečně ukázalo slunce a Petržalkou a přes Dunaj už jsme jeli jako vítězové. Rovinaté Záhoří plné borových lesů jsme projeli po staré silnici přes Stupavu, Malacky, Kúty, pak do Holíče, po mostě přes Moravu a už jsme byli doma.
Původně jsme se chtěli na poslední noc zásobit v pivovárku Na vyhlídce v Moravské Nové Vsi, ale bohužel už asi nějakej pátek nefunguje. Na to jak vesnice vypadala po tornádu a dnes, kdy tam ještě navíc zrovna byly hody, nás upozornil Dave, kterej tam tehdy působil jako dobrovolník. V nouzi jsme ještě projeli Hrušky a nakonec se napodruhé upíchli v Moravském Žižkově na křižovatce. Zklamáním byl Bullmen, kterej se celou cestu těšil, že u nás návrat patřičně oslaví a rozjede to. Na pinklovu otázku: „Co si dáte k jídlu?“, Bullmen znalecky prolistoval jídelníček tam a zpátky, hluboce se zamyslel a pronesl: „Pivo.“ Jet na dovolenou s takovýmto materiálem není vůbec jednoduchý…
Přemístili jsme mašiny na hřiště u pivovaru a odebrali se po zvuku muziky na zábavu. Hnedle u pokladny se k nám začali hlásit místní hasiči. Když do nás překlopili meruňkovicu, bylo jasný, že nám tady špatně nebude. Z muziky jsme mnoho neměli, ale poslechli jsme si vyprávění snad Pepy z Moravské Nové Vsi, kterej byl se dvěma kamarádama na mašinách v Bosně, co všechno procestovali a jak se dostávali k nám, když se dozvěděli, že v dědině bylo tornádo. Ondra, muž činu, si na ráno domluvil na hasičce kafé.
7. den 49 km
Ráno bylo zataženo, ale naštěstí nepršelo, proto jsme nelenili, rozloučili se s Ondrou a vyrazili k severu. Po tankování ve Velkých Bílovicích jsme pokračovali na Boleradice, Těšany, Šaratice a Blažovice do Jiříkovic. Zde se mé ruce dostalo odborného ošetření od zdravotní sestry Áji, tímto děkuji. Chvíli po příjezdu domů se spustil déšť, který vydržel až do večera.
Pokud bysme letošní NAR hodnotili podle hesla „za málo peněz hodně muziky“, můžeme být určitě spokojení. Samozřejmě výjimkou byl Dave, kterej se i s pořízením své maďarské fešandy dostal značně nad limit. Nevypadalo to ale, že by kvůli tomu noci probrečel, i když si občas postěžoval, když zlej muž Bullmen byl nekompromisně proti koupání. „Za ty prachy jsem se mohl dva týdny válet na Maledivách a já tady jedu s vama, ruky od šmíru a nemůžu se ani vykoupat. To má být dovolená?“ Běžně nás tento výjezd vyšel na 6-8 tisíc korun.
Mervinovi se výsledná cena taky nezdála a podivoval se nad tím, že abysme to měli levnější, mohli jsme „nakupovat“ v přetíkajících kontejnerech za obchodňákama. Stejně ale pochybuju, že bysme tam natrefili na rybák od Varmuži. Ten jsme totiž celou cestu ve všech zemích s Bullmenem marně hledali.
Jinak loňská sestava se nám nezměnila, bohužel Děda Dušan nám zase alonzovatí a zřejmě ho baví odjíždět z výjezdu dřív. Evidentně nechce, abychom viděli ty slzy štěstí a úlevy, že nás zas rok neuvidí a budou ho otravovat už jenom rodinní příslušníci.
Bohužel s počasím jsme letos zas až takovou kliku jako loni neměli. Nepršelo nám pouze třetí den strávený v Bibione, jinak jsme vždycky alespoň trochu navlhli. Naštěstí díky internetu se nám dařilo před deštěm vždy nějak prchnout, i když nakonec nás v Maďarsku stejně neminul.
Největší změnou bylo stravování se převážně z vlastních zdrojů, což tady ještě snad v historii NAR nebylo. Samozřejmě, že pokud se nějaká možnost jídla nabízela, tak jsme jí využili, ale jinak jsme myslím zašetřili i dost času.
Po technické stránce jsme dopadli víc než dobře a pokud bych si odpustil sběr silničního lišeje, mohli jsme to mít víceméně bez poruch. Nevím, jak ostatní, ale moje mašina si vystačila se spotřebou 3,56 l/100 km. Stejně jako loni musím zmínit jednoznačnou dýmovnicu Dave Klopiča, kterej zajížděl opravdu usilovně a nikoho nešetřil. Tímto se omlouváme několika v Alpách přidušeným kamzíkům.
Na to, že jsme měli dva stroje v záběhu, se nám podařilo za sedm dní projet sedm cizích zemí a najet 1794 km. Škoda, že se nám nepoštěstilo kvůli těmtýž strojům zdolat sedlo pod Mangartem, ale aspoň to máme stejně jako Marmoládu motivaci na příště.
Fota Hořák