13-15.6. 2025
Sestava:
- Mervin a Honzík – Jawa 250-559 (panelka)
- Bullmen – Jawa 250-559 (panelka)
- Děda Dušan – Jawa 350-360 (panelka)
- Hořák a Náčelník Nerez – Jawa 350-639 se side 560
Album: Mervin
1. den 135 km
Na toto testování mašin před NAR do Bibione jsme se měli setkat u Mervina v 16:00. Když jsme tam ale s Náčelníkem se čtvrthodinovým zpožděním jako poslední dorazili, všichni zúčastnění zrovna mudrovali nad Mervinovou Máňou a snažili se ji za Mervinova usilovnýho nadávání na kvalitu zahraničních replik přimět k nezkratování elektriky při zapnutých světlech. Jakmile jsme uviděli ve světlometu chuchvalec modrých drátů stačících k rozvodu elektřiny jedné středně velké elektrárny, už jsme se ničemu nedivili. Pověst mototechny dodaných dílů v Moto-Ústí taky zrovna nadšení nepřidala. Nakonec Mervin diagnostikoval poruchu jako probíjející spínačku, kterou pro nedostatek času nahradil původním dílem. Ten mu po 15 ujetých kilometrech přestal ukazovat počet zdolaných km, i když byla panelka vybavena zbrusu novým náhonem tachometru. I takové poruchy se stávají a staly se.
Vyráželi jsme tak až v 17:15 přes Pozořice k ochozské pumpě, kde Bullmen s Mervinem natankovali. Další cesta byla tradičně Moravským krasem na Marianín, Nivu, Lipovou, Horní Štěpánov, Úsobrno až před Jaroměřice u Jevíčka, kde jsme se přioblíkli. Dál nás Mervin vedl na Hartinkov, kde nás pozitivně překvapil sjezd lesem do údolí říčky Třebůvky po úzké cestě s kvalitním asfaltem. Naštěstí tu nebyl skoro žádný provoz, jinak bysme měli co dělat, abysme se někde vyhnuli. Sjezd rozkurážnil obě 250 k nevídané rychlosti. Ještěže nás u Jeřmaně zpomalil páv motající se po silnici. Dalšími projetými obcemi stojícími za zmínku byly Loštice, Mohelnice a Úsov se svým historickým jádrem. Pod zvedajícími se kopci Hrubého Jeseníku jsme ještě navštívili Medlov, Troubelice a na periférii Uničova to otočili přes oba Sukolomy do Dlouhé Loučky. Zde jsme obsadili hospodu u pošty. Však už taky bylo 20:45 a začínalo se pomalu stmívat.
Zdolali jsme picu a po několika Zubrech se přemístili dírou ve zdi do zámeckého parku.
2. den 263 km
Kromě standardních zvuků nočního zámeckého parku doplněných mohutným chrápáním od dvojice Mervin-Honzík nás ráno probudil rozčilenej psí štěkot. Naštěstí si majitel čokly zavčasu odvolal, jinak od nás mohli lecos chytit. Chvíli po tomto ranním psím koncertu se za náma znovu zastavil správce zámku pan Strnad. Tentokrát smečku obranářů vyměnil za konvicu s kafem, cukrem a flaškou mlíka. Tímto si u nás velmi šplhnul, dokonce i u Náčelníka, o kterým je známo, že je bez kafe naprosto k ničemu. Zlý jazyky tvrdí, že kafe na to nemá vliv, ale já si musím svýho navigátora hýčkat, takže tuto verzi musím rozhodně dementovat. Příjemně jsme si popovídali, obdrželi pozvání na večerní rockovou zábavu a po Bullmenově oblíbeném zaklínadle se přemístili před sámošku na snídani.
Údolím říčky Oslavy jsme vystoupali do Rýmařova, přičemž až do Ondřejova se za náma usilovně držel autobus. Tímto zdravím řidiče, který musel cestu vyjet snad po slepu. Ani já (jedoucí poslední) jsem kolikrát autobus v mracích z M2T nebyl schopen rozpoznat. Do Malé Štáhle jsme jeli po státničce a pak až k Hvězdě už zase po normální silnici.
Tady nám Bullmen představil svýho kamaráda Martina, kterej nám umožnil výjezd až pod Ovčárnu. Tímto jsme zašetřili 480 Kč za jednu motorku. I tady se za náma držel autobus. Je poznat, že autobusáci jsou tvrdí chlapi. Ve frontě pod parkovištěm už to spojka na 639 dávala z posledních sil, ale nakonec jsme to zvládli. Na půl hoďky jsme protáhli nohy, udělali pár fotek s vysílačem na Pradědu (1491 m.n.m.) v pozadí a už nás čekala zase cesta dolů. Těšil jsem se na dámu v luxusním sportovním oblečku, která se při průjezdu naší sestavy k Ovčárně evidentně dusila, ale buď jsem ji na zpáteční cestě přehlídnul, nebo tam někde ve škarpě leží dodnes.
Ani jsme nezajížděli do Karlovy Studánky, hnedle jsme pokořili Videlský sedlo. V Bělé pod Pradědem byla patrna spoušť způsobená povodní v půlce září loňského roku. Leckde byla čerstvá navážka nebo půlka vozovky s novým povrchem. Proto jsme nemuseli mít obavu z možného snímku za rychlou jízdu způsobenou Mervinovým nefunkčním tachometrem. Bez zastávky jsme minuli odbočku k Vysokýmu vodopádu, ale jak nás později Bullmen věcně informoval: „Vodopád může být sebevyšší, ale když je v něm málo vody, je zbytečný se na něho dívat, natož zastavovat.“ Na křižovatce se státní silnicí jsme odbočili vlevo a rozjeli se pokořit Červenohorský sedlo. Tady byl Dušan donucen odstranit jedinou poruchu celého výjezdu a to strhanej závit úchytu předního blatníku. Během opravy fofrpáskou kolem nás prolítávaly davy dárců orgánů na zalehávacích motorkách jak s naší, tak s polskou SPZ. Překvapivě jsme pod některými kombinézami tipovali dokonce holky, i když časy, kdy šlo podle dlouhých vlasů, náušnic, nalakovaných nehtů, většího hrudníku a samozřejmě kabelky poznat děvče, už jsou dávno pryč. Maximální povolenou rychlost 50 km/hod. na zákazových cedulích z obou stran sedla dodržovaly kromě nás tak leda pomalejší mouchy.
Následoval sjezd do Koutů nad Desnou, odkud už jsme po chvíli zase stoupali přes Přemyslov na Nové Losiny. V Branné jsme na náměstí zaparkovali a v hospodě poobědvali. Na čepu měli místní pivo Kolštejn, pojmenované po zřícenině hradu nacházejícího se v obci. Dalším navštíveným místem mělo být Staré Město pod Sněžníkem, kam s námi jela i skupina minimálně 40 chopperů převážně značky Harley-Davidson. Zde nás ale zaskočila nefunkční benzínová pumpa, takže nezbývalo, než se údolím potoka Krupá a později Moravy dostat do Hanušovic. Posledních několik stovek metrů jsme v pivovarském městě zdolali zákazem vjezdu.
Dál jsme směřovali přes rozkvetlé louky, Habartice a Vikantice znovu na Staré Město pod Sněžníkem. Čekaly tu na nás nádherné výhledy na vysílač na Pradědu a Medvědí horu (1159 m.n.m.). Nyní již s plnými nádržemi jsme zamířili k česko-polské hranici. V Kladském sedle (815 m.n.m.) jsme si dali zábřežské pivo Welzl a pomalu sjížděli nyní již Polskem. I zde byly následky povodně odstraňovány pouze pomalu. Některé mosty byly stále motorovým vozidlům uzavřeny.
Ve Stronie Slaskie jsme odbočili na obec Sienna a v Idzikówu do Wilkanówa. Následující vesnicí již byly Miedzygórze, kde jsme si chtěli prohlédnout vodospad Wilczki. Vodopád se nachází na horské říčce Wilczka pramenící někde v polské části masívu Kralického Sněžníku (1424 m.n.m.). Původně byl uměle nadstaven, aby byl nejvyšší v celých Sudetech, ovšem povodeň v roce 1997 jej upravila do původního stavu asi 20 m výšky. Najdeme jej v dolní části obce, která je převážně tvořena stylovými chatami a penziony v alpském a skandinávském stylu, takže určitě stojí za návštěvu.
Protože skalní město Hejšovina u Karlówa je prý moc daleko, vrátili jsme se přes Domaszków a Miedzylesie na Moravu, kde jsme prokličkovali spolu se železnicí údolím řeky Moravy do Hanušovic a přes kopec do Šumperka. Pod Bratrušovicemi nás zaujal jeden zapálený cyklista, který napřed malýmu synkovi vysvětlil, jak na kole jezdit a pak mu ještě názorně ukázal, jak to dopadne, pokud to bude dělat jinak. Pravděpodobně neplánovaně nám ukázal zdařilej cykloparakotoul přes řidítka. Poté, co se vynořil z kopřiv v příkopu u silnice, bez mrknutí oka nasedl znovu na kolo, v doprovodu vykulenýho synka nás ohromil svou kérkou a spokojeně oba odjeli k Šumperku. Tomu říkám názorná výuka vlastním příkladem. Tady by asi žasl i sám Jan Ámos Komenský.
V motorestu Permoník v Sobotíně bohužel zavírali už ve 20:00, tak jsme se přemístili přes Maršíkov do Velkých Losin. Zde jsem si vzpomněl na spokojené chvíle strávené za bouřky v roce 2018 v bistru „U Jarky“, tak jsem nás sem natlačil. To byla osudová chyba. Jarka nám naslibovala všechno, ale pokud by se o nás nestaral její přiopitej manžel, pravděpodobně bysme tam seděli nasucho doteď. Situaci nevyžehlila ani 6 miniaturními bramboráčky, dodanými asi ve 23:15, které brambory opravdu neviděly.
Ještě před odchodem jsme se stihli skoro seznámit s jedním z místních štamgastů Sparťanem, kterej by klidně mohl v nábytkárně dělat testovače židlí. Jeho vlastní nohy už ho totiž fakt neunesly. I přes tento podle nás hendikep vypadal spokojeně a nikterak ho netrápilo, že mu ujel poslední spoj domů do Koutů. Všude se propaguje, jak alkohol škodí zdraví a tady jsme názorně viděli, že alespoň u Sparťana naprosto odboural většinu populace trápící stres a dokázal z něho udělat naprosto spokojenýho optimistu. Na celým světě se spousty expertů snaží vyvinout antistresový přípravky a recept je přitom tak jednoduchej. Stačí jenom vhodně kombinovat dvanáctky Keprníka s Radegastem a občas to proložit něčím ostřejším.
Jarka nás stihla vypakovat ještě před dvanáctou, i když podle původních plánů měla mít otevřeno až do 4:30. Spali jsme v areálu zdraví u cyklostezky v parku na břehu řeky Losinky.
3. den 259 km
Po snídani klasicky před sámoškou jsme se v Rapotíně znovu napojili na nám již ze včerejška známou silnici na Bruntál a po projetí Sobotínem začali stoupat do jesenických lesů. Po krátké pokládací zastávce u motorestu Skřítek jsme projeli Rýmařovem, v Malé Štáhli odbočili tentokrát k jihu na Břidličnou, až jsme zastavili v Nové Pláni na břehu vodní nádrže Slezské Harty. Sem jsme sice chtěli dojet, ale domorodci nám poradili, že v Leskovci nad Moravicí by mohla být teplejší voda.
Mervin nás tam po úzkých asfaltových cestách překvapivě zavedl. Projeli jsme Roudnem, Bílčicemi a pak po hrázi nádrže až do Leskovce. Kvalita asfaltu nebyla vysoká, ale cestovali jsme pěkným krajem, převážně zalesněným a měli jsme štěstí na slabý provoz. Jedinou vadou na kráse bylo, že za vjezd na břeh přehrady požadovali 30 Kč/motorku. Naštěstí se Dušan plácnul přes kapsu. Tímto děkujeme. Jiříkováci možností plavby tradičně pohrdli a zalezli do hospody na oběd. S Náčou a Dušanem jsme vodu prubli. Byla krásně průzračná, jenom ta teplota klidně mohla být i o 10°C vyšší. Po povolených 20 minutách koupele jsme se připojili k obědvající části gangu.
Naše další cesta vedla přes Hořejší Kunčice na hráz Kužberské vodní nádrže. Prý tu byly zaplaveny nějaké vesnice, jejichž zbytky měly být v terénu znatelný, ale bohužel jsme se tam nevydali. Benzín jsme tankovali ve Vítkově. Dál jsme pokračovali na Dolejší Kunčice, Vlkovice a Vítovku až do Oder. Zde se vedení naší skupinky chopil Dušan a vyjeli jsme serpentinami k rozhledně na Veselském kopci (557 m.n.m.), odkud byly slušně vidět Beskydy, Hostýnské vrchy i částečně severní Chřiby. Dál jsme pokračovali na Hynčice, Hrabětice, Blahutovice, Milotice nad Bečvou až do Hustopeč nad Bečvou, kde jsme si aspoň z dálky mohli prohlídnout místo, kde v únoru vykolejil nákladní vlak s benzenem. Dál jsme jeli na Němetice, kde se s námi Dušan bleskově rozloučil a odjel do Brna do divadla.
Už jen ve třech motorkách jsme pokračovali do Kelče, Všechovic a Libosvárů až do Bystřice pod Hostýnem, kde nás objížďka opět donutila projet stejně jako loni cestou na Duklu Slavkov a Chomýž. Dál již jsme pokračovali běžnou cestou na Brno přes Holešov, Hulín, Kroměříž a Vyškov. S klukama jsme se rozloučili u železničního mostu za Rousínovem, protože Bullmen ještě spěchal do Žatčan na hody.
Tentokrát naše Jawky projevily nečekanou odolnost a pokud by si Mervin začal svůj stroj kompletovat dřív, tak jedinou závadou bylo uchycení předního blatníku u Dušanovy motorky. Jinak po technické stránce celá akce neměla chybu. Výborně jsme se projeli a v podstatě jsme za dva dny ujeli celou délku trasy až do Bibione. Samozřejmě nějaký Jeseníky nejde srovnávat s průsmykama v Alpách, ale stroje dokázaly, že by pro ně cesta až k moři neměla být problémem. Ovšem horší už je to se stavy našich řidičů, kdy teda aspoň já už jsem posledních 150 km vůbec netušil, jak ještě si na tu motorku sednout? Chudák Náčelník celou cestu vyloženě protrpěl a skoro to hodnotil jako únos, kdy se ze side defakto nedostal. Sice jsme najeli krásných 657 km, ale za jakou cenu?
Určitě nás opravdu podrželo počasí. Celej víkend bylo od rána do večera krásně teplo a jasno. Co se týká počtu jezdců, tak jsme počítali ještě s Ondrou Dlaždičem, ze kterýho jsme až v průběhu jízdy vypáčili, že od něj letos víc jak jednu akci čekat nemůžeme. Básník už má sice Hnědku ve formě, ovšem v pátek měl odpolední, takže nejel. Dominika alias Bullmen juniora čekaly hody v Žatčanech a ještě tvaroženský hody s jiříkovskou chasou. Alonzo s rodinou se chystali do Prahy na zápas Karlosa Vémoly a Dave Klopič na tento termín organizoval na chatě grilovačku.
Ohledně navštívených míst jsme sice po létech slibů zabodovali a zdolali dokonce díky Bullmenově známosti zadáčo výjezd na Ovčárnu, pak pokořili Videlský sedlo, Červenohorský sedlo, Kladský sedlo a Skřítek, ale to bylo všechno na motorkách. Pěšky jsme jenom zašli k Wilcki vodopádu, pár kroků na Ovčárně a na Veselskou rozhlednu. Naštěstí jsme měli možnost si na 20 minut zaplavat ve Slezské Hartě. Další pozitiva jsou ohledně testovaných piv, z nichž hlavně Kolštejn a Welzl stojí za zmínku. Z větších pivovarů jsme mohli ochutnat Litovel, Zubra, Radegast, Mustanga a Keprník. Opět jsme si potvrdili, že i se side lze v našich podmínkách držet s 250 krok. Pokud jsme pomalejší v zatáčkách, na rovných úsecích jsme schopni ztrátu dohnat. Velká škoda, že jsme se nepokusili o zdolání Hejšoviny, ale aspoň máme motivaci pro příště.
Album: Hořák