Zimní Mervin 2016

28.-31.1.2016, Krkonoše

Komentář Hořák

I když jsme letos s Davem na ZM očekávali účast kolem čtyř osob, nakonec nás jelo rekordní množství. V 5:30 jsme se na Hlaváku slezli: Davové Klopič a Auweiss, Tomové Loula a Sad, já a dva nováčci – Mrazík a Lukin Vymazal. Z klasických opor chyběl jako již tradičně Martin Kozák, který už druhým rokem upravuje svou chatu v Obřanech k celoročnímu obývání, nemůže najít boty k běžkám a letos se finančně vyčerpal koupí garáže. Překvapivě jsme postrádali i Ladě Žlučníkáře, ten zase odmítnul vytáhnout paty z tepla své vinárny. Navíc údajně dostal zákaz od své spolubydlící. O slibotechně v podání Mervina se snad ani nemá smysl zmiňovat. Prý prohlásil, že nestavěl barák proto, aby teď někde rajzoval…

Letos snad poprvé stanovil Dave Klopič termín v měsíci lednu, ale i tak (jako skoro každý rok) byl problém s množstvím sněhu. Jedinou možnou variantou se zdály být Krkonoše. Tato volba na jistotu se i přes velkou finanční náročnost ukázala jako správná.

Vlakem jsme se za konzumace piv přesunuli do Pardubic, odkud pak autobusem do Janských Lázní. Jediný problém byl při odskakování s pískem. Naštěstí měl náš řidič pochopení.

V Lázních jsme vylezli rovnou do mrholení. Toto nás dezorientovalo natolik, že jsme k načerpání odvahy zamířili do cukrárny. Po chvíli jsme již pevným krokem postupovali ke stanici lanovky.

160 Kč za výjezd „Černohorským expresem“ nám značně nabouralo rozpočet, ovšem tato cena v Krkonoších patřila ještě k těm nižším. Na horní stanici lanovky mrholení plynule přešlo v regulérní déšť. Navíc se k tomu přidali ještě mlha s větrem. V Kiosku jsme poobědvali a konečně vyrazili do stopy.

Za občasných pádů jsme vyjeli na Lučiny a Hrnčířské boudy. Zde naše tempo na rozmoklým sněhu psychicky neunesl Dave Klopič a jel po červené napřed. My jsme ho s odstupem následovali po zelené. Znovu jsme se sešli až za soumraku v bufetu Na rozcestí. Dave zatím stihnul z nudy vyjet Liščí horu a skolit několik piv nejen Na rozcestí, ale i v Lyžařské boudě.

Obsluhující slověna nás po večeři za nekřesťanskou sumu nekompromisně vyhnala ven. Sjezd na Výrovku jsme zvládli všichni až na Klopiča, který si doma zapomněl čelovku, což se ukázalo pro zbytek akce jako závažný nedostatek. Při neplánovaným vyjetí ze stopy si totiž utrhnul vázání z lyže.

Na Výrovce nelenil a nejen, že přesvědčil obsluhu k zapůjčení nářadí, ale nakonec zde i půl litru slivovice vyměnil za ruskou dřevěnou vislu s 75-kovým vázáním i s botou. Spali jsme ve stanech mezi kosodřevinou v sedle vedle chaty. Poslední registrovaný údaj na venkovním teploměru byl -7°C.

Ráno jsme se zprovoznili ve vestibulu baráku, pokecali se záchranářama s Horské služby a vydali se na pochod na Luční boudu. Naštěstí byla cesta projetá rolbou. Byla mlha a silný vítr, který nám vál do zad. Sjezd od kapličky Obětem hor nás stál několik pádů. Na Luční boudě jsme si ale spravili náladu konzumací místního piva paroháč, které zejména našim ženáčům obzvlášť šmakovalo.

Na Sněžku jsme vyrazili nalehko. Byl to dobrý nápad, protože na zamrzlém sněhu mezi vyčnívajícími kameny se jet opravdu nedalo, i když pokrývka mohla mít cca 30 cm. Při výstupu na vrchol jsme si užívali nádherných výhledů do kraje (bohužel sníh ležel jen na nejvyšších hřebenech Krkonoš), tak i na poláky škrábající se po zledovatělé stezce od Obří boudy. Soutěž o největšího drsňáka bez diskuzí vyhrál polák v lakýrkách, zdatně mu ale sekundovali další s kindošama a čoklama.

Teprve na zpáteční cestě jsme pocítili rychlost a sílu větru. S Luční boudou jsme se rozloučili několika paroháči a teď už i na lyžích vyrazili přes Čertovu louku na Špindlerovku. Klopiče jeho „nová“ výbava podržela jen do okamžiku, kdy mu z jeho čerstvě pořízené boty upadla podrážka. Naštěstí se jet na lyžích na ztvrdlým sněhu stejně moc nedalo, tak jsme všichni pokračovali pěšky. Na Špindlerovu boudu jsme doputovali až za tmy. Pro nedostatečnou kapacitu podniku jsme se přesunuli do vojenské zotavovny Malý Šišák, kde měli místo jak pro nás, tak i pro Romana Šebrleho. Toho tímto zdravím, protože si kvůli našemu neomalenýmu civění a kecům k figuře jeho manželky radši musel přesednout. Zatímco Klopič opět opravoval vázání, věnovali jsme se konzumaci piva. Spali jsme částečně ve stanech a částečně v dřevěným přístřešku nedaleko Špindlerovy boudy.

Včerejší vítr přes noc ještě zesílil, takže jsme se autobusem přesunuli do Špindlerova Mlýna, respektive do Sport baru. Zatímco jsem se vracel na Špindlerovku pro zapomenutý telefon, kluci probrali včerejší Klopičovu družbu s poláky a další postup.

K polednímu jsme se vydali po modré turistické značce na Labskou. Zde jsme po obědě u Alenky potkali tlupu holek z Mladé Boleslavi. Nikdo jsme ještě netušili, že toto setkání bude pro Klopiče málem osudný.

Výstup do sedla a vzápětí sestup k říčce Jizerce jsme z pudu sebezáchovy provedli pěšky, ne tak Klopič se Sadem. Zatímco Sad sjezd zvládnul jen za cenu sedmi pádů, Dave opět a tentokrát už definitivně urval svoje „opravený „ vázání.

Další okamžiky jsme strávili večeří a konzumací kozla a plzeňskýho v hotelu Skála. Protože bylo jen asi 16:30, Klopič rozhodl, že by to ještě něco chtělo, nelenil, půjčil si čelovku a vyrazil za holkama na družbu přes kopec do Labské. Mezitím se setmělo a nastal vytrvalej ceďák. Majitel hotelu nám nabídl ubytování v ceně 300 Kč/osobu, ale nevyměkli jsme a přespali jsme na verandě blízké chaty, ovšem bez Klopiča.

Déšť v průběhu noci přešel ve sněžení a ráno se na nás opět zvesela zubil Dave. Holky se prý do konverzace moc nehrnuly, tak šel zpět na Skálu. V lese ale zabloudil a úplně mokrej se vrátil zpět na Labskou. Nakonec se k někomu navtěrkoval do chaty, kde se stihl alespoň trochu usušit a vyspat.

Posnídali jsme v hotelu a vydali se na zastávku autobusu. Ten bohužel v nedělu nejel, tak jsme byli rádi, že jsme se alespoň dostali do Vítkovic, odkud pak dalším autobusem do Jilemnice. Zde jsme přesedli na spoj do Jíčína. Po obědě v tureckým bistru jsme pokračovali autobusem do Pardubic, odkud nakonec vlakem do Brna. Díky sněhu nám tak ujel spoj z Jíčína, takže jsme se domů dostali s notným zpožděním.

Na závěr si ale myslím, že akce byla vydařená a i když v celé ČR sníh nebyl, tak v Krkonoších jsme si zimy užili dostatečně. Na běžkách jsme sice najeli jen asi 20 km, ale i to stálo za to. Celý čundr byl v klasicky optimistickým duchu a i přes částečnou nepřízeň počasí, nedostatek sněhu a prudký vítr (až 120 km/h) jsme si domů dovezli spoustu hodnotných zážitků (Dave dokonce lyžu do foroty a torzo běžkové boty pro kluky na hraní). Určitě jsme všichni zvědavi, s čím nás zase narok ohromí…