Albánie 2007 „v zemi škipetarů“ část 3.

Macek, (9. 9. 2007 – 12. 9. 2007)

Neděle 9.9., den devátý

 Déšť nad ránem ustal.

Snažíme se rychle sbalit a vyrazit – v hospůdce už totiž probíhají přípravy k otevření a my nechceme být nikomu na obtíž. Z otevřených dveří nás pozorně pozorují dvě asi desetileté děti. Macek se s nimi snaží vlídně komunikovat, ale děcka na něj s nepřítomným výrazem civí a nehnou ani brvou – jistě jsou po dědečkovi…


Popojíždíme o pár kilometrů dál a zastavujeme ve skalní průrvě u horského potka. Ten napájí nedalekou řeku, která je vlivem deště kalná. Na ohni vaříme jídlo a čaj, Kuře sedá na mašinu a vrací se kousek zpět k prameni vody naplnit láhve. Další cesta vede po solidní asfaltce. Okolí je pro oko pestré, projíždíme kolem obrovských pastvin, skalních masivů a řek. Musíme jet obezřetně, protože ze skal podél silnic padají kameny. Jsou většinou malé, ale objíždíme i balvany velké jako motor z náklaďáku. Byla by docela švanda, do takového macka napálit v plné rychlosti…
Jsme teď v nadmořské výšce necelých 1300 m.n.m., je syrové chladno. Naše cesta se klikatí až do města Turbe. Tam nás přivítá teplé sluníčko a rozehřívá naše prochladlé kosti. Zastavujeme na parkovišti a nakupujeme nějaké pečivo a ovoce. Kolem řeky Larva. Přijíždíme do města Travnik. Míjíme rozstřílené domy a paneláky, frontu lidí s kanystry a kbelíky u silného pramene vody. Zdá se, že tu vodovod není nebo od války není funkční. A nebo jej ještě nikdo nevybudoval…
Další městečka jsou Vítěz, Dubravica a v Kaoniku odbočujeme na tenčí červenou, to abychom se vyhnuli provozu v Sarajevu. Busovača, Kačuni, Bilalovac, Kiseljak – áááž do Blažuj, které leží na periferii Sarajeva. Po Sarajevské výpadovce přijíždíme do Konjic, kde se musíme na chvilku schovat do rozestavěného domu kvůli dešti. Po serpentinách se dostáváme k památníku, který tvoří dělo namířené do údolí a pamětní deska popisující nějakou bitvu. Kousek opodál vesele hoří skládka smetí, moc nám to zdejší krásné krajiny nezapadá…  Po žluté pokračujeme k Boračko jezero. Je to už tak dávno, co jsme se naposled myli…

Voda je jako křišťál, a protože jsme vysoko v horách, tak i chladná jako led. Neexistuje však na světě nic, co by nás mohlo od koupele odradit! Ve chvilce jsme nazí a užíváme si očistu propocených a zaprášených těl. Po koupeli dochází málem ke rvačce s pupkatým majitelem stánku s občerstvením, který je snědé pleti a má držku vraha. Huláká na Macka, aby OKAMŽITĚ přeparkoval motorku, která stojí na betonovém plácku vedle stolů jeho stánku.
S Mackem to ani nehne, ale je ve střehu, připraven dát pořádný dělo, kdyby si začal něco víc. Aby chlápka zmátl, tak na něj chladnokrevně spustí spisovnou češtinou, že jako mašina není jeho, ale kamaráda támhle, a že mu o tom řekne. Chlápek jen koulí očima, protože nerozumí ani slovo. Citrón si po oznámení ultimata bručí pod fousy, ale schválně se ještě pomalu obléká a všemožně zdržuje, aby ho ještě více nasral. Aby se vůl nažral a Citrón zůstal celý, tak se nakonec motorka převezla na metr vzdálený trávník a byl klid. Vyrážíme dál.
Na mapě je značená tenká bílá, která má vést kolem jezera, do Zaborani. Tu jsme ale nenašli a tak se vracíme na žlutou. Odjíždíme směr Glavatičevo, tam na mapě končí žlutá a začíná tenká bílá silnice. Zastavujeme u dopravní značky s nápisem „konec asfalta“. Skutečně, pár metrů za označením je ostrá hrana, schodek dobrých 30 centimetrů hluboký a dál už jen štěrk, výmoly a balvany. Vletět tam v plné rychlosti by bylo vcelku zajímavé…

Co teď? Soumrak se valem blíží, zpět by to byl pěkný flák cesty. No nic, tady začíná to pravý dobrodružství, tak do sedel a kupředu, zpátky ni otáčku kola! Projíždíme osadu Odžaci. Místní na nás hledí jako na duchy. Je téměř jisté, že se v takovém zapadákově, hluboko v horách jménem Vysočina, moc turistů nemotá. Cesta sice špatná, ale rozhodne je na co koukat! Jsme téměř 2000 m.n.m a krajina je vskutku bombastická! Okolní lesy i pastviny už mají barvy podzimu, zacházející slunce v nich kreslí zvláštní až nepřirozené barvy. Kam se podíváš je nějaká roklina, skalní stěna – jedna červená, jiná šedá… Osadu Gradeljina tvoří jen pár domečků, kilometry za ní je zase jen drsná pustina. Už je šero, když přijíždíme k mostu, kde zastavujeme před samopalem rozstřílenou dopravní značkou. Stojíme na mostě, vlastně na dvou mostech. Hluboko pod námi rachotí horská bystřina, která teče hluboko v roklině.
První most byl z oceli, patrně byl za války vyhozen do vzduchu. Jeho trosky byly zanechány pod mostem, který postavili nad ním. Patrně místní konstruktérská lahůdka…
Po okouknutí okolí vyrážíme do kopce před námi. Kde se vzala tu se vzala solidní asfaltka – uprostřed hor…

Super, vyrážíme po ní, ale radost ze zrychleného postupu dlouho netrvá. Byla dlouhá zhruba jen kilometr. Cesta se začíná prudce svažovat a také zhoršovat. Pod koly máme písčitý podklad a hladké kameny, na kterých gumy moc nesedí.

Už je tma, když se silnice před námi rozdvojí a žádné značení v dohledu. Zastavujeme kolonu na poradu, co dál. Podle mapy rovně, ale… Mapa je v hrubém měřítku a kolikrát už nesouhlasila se skutečností. Záchrana na sebe nenechá dlouho čekat. Ze spodní cesty se k nám blíží vůz. Macek mu dává signál k zastavení a doufá, že si řidič nebude myslet že je přepaden a nezačne třeba i střílet. V těchto končinách má bouchačku jistě každý pasáček ovcí…
Je to OK, vůz zastavuje. Sedí v něm chlap jako hora, vedle něj žena. Bereme mapu a prosíme o radu „kudy tudy do Bavorova“. Chlapík v autě je evidentně nesvůj, kdo ví, co mu táhne hlavou, když nás tu tak vidí. Hlubokým barytonem k nám mluví a ukazuje na mapě. Prý také jede do Kalinoviku, tak ať prý jedeme za ním. Neradi „žereme“ prach, který víří auto před námi, ale jsme rádi, že nás vyvede ze zdejšího horského labyrintu. Najíždíme na asfaltku, auto zatroubí na pozdrav a mizí za zatáčkou.

Půlnoc je nedaleko, když vjíždíme do městečka Kalinovik. I přes to, že je nedělní večer, je město plné života. Kolem nás je živo, otevřené hospůdky i obchůdky. Lidé reagují na náš příjezd různě. Někteří nám mávají, snaží se nás zastavit, ale v šeru jsou vidět i hrozící pěsti…
Raději ani nezastavujeme a projíždíme centrum a stavíme až u čerpačky na konci městečka. Tam se však kolem nás začíná tvořit dav čumilů, a tak pro jistotu ani nevypínáme motory a popojedeme ještě kus dal. Citrón říká, že viděl při vjíždění do města nějaký opuštěný dům, a tak to jedeme omrknout. Musíme však zpět přes centrum a znovu je tam kolem nás velký poprask. Citrón viděl dobře, je to nedostavěný domek, kousek vedle silnice, asi půl kilometru za městečkem.

Je prázdný, uvnitř je relativně čisto. Při přípravě noclehu, vždy když slyšíme projíždět po silnici auto, vypínáme baterky, aby o nás nikdo nevěděl. Vytahujeme spacáky a čistíme podlahu jedné místnosti, otevřeme konzervu a po jídle jdeme spát.

Pondělí 10.9., den desátý

 Vzhledem k značné nadmořské výšce je ráno velmi chladné. Za městem na kopci jsou vidět trosky nějakého opevnění – snad středověk, kolem nás samé pastviny s dobytkem, půl kiláku od nás stojí dům obitý hliníkovým plechem ze severní strany. Teple se oblékáme a vyrážíme do Kalinoviku pro benzín. Ve dne je městečko prázdné, potkáváme jen školáky, kteří na nás živě mávají. U pumpy nás i motorky zvědavě okukují domorodci. Jejich předpotopní „vozidla“ jsou v šíleném stavu – zdejší terén dává strojům zjevně zabrat. Štveme stroje přes vrcholy hor Treskavica, silnice je slušná, mrazivý vzduch s přehledem chladí žhavé válce motorů – bohužel i jezdce. Je parádní viditelnost, pořád je něco zajímavého k vidění. Klasické roubené sruby v Šivolji a Krbljine musí mít, soudě dle vzhledu a stavu, nějaké to století za sebou. Cesta začíná klesat a u Dobro Polje se dostáváme ze žluté na červenou. Zastavujeme na palouku vedle silnice a vaříme snídani.

Zastavuje u nás prohnilý žigulík. Chlápek ve špinavých šatech nám nabízí ke koupi nějaké ovoce, které s díky odmítáme. Štveme Jawy přes Rataj, Dedevo, podél dravé řeky Bystrice. Před Fočou odbočujeme na jih přes Tjentiště, Suha, Čemerno, Gacko. K tomuto městu sjíždíme po serpentinách. Ve městě je děsný bordel – odpadky kam se podíváš a převládá betonová šeď.
Rychle se tím vším promotáme a vyrážíme po solidní silnici Směr Bileča. Cestou párkrát vjedeme v plné rychlosti do hustého mračna nějakého většího hmyzu. Citrón, který má na přilbě netěsné plexi s velkou trhlinou, to později komentoval slovy: „Když jsme do toho mraku chrobáků vlítli, tak jsem měl dojem, že na mě vystřelili z brokovnice“. Policajti s radarem nás naštěstí přehlédli, kousek za nimi zastavujeme v Biela Rudina a u silnice v maličkém obchůdku bereme chleba a konzervy. Marně jsme po nákupu hledali odpadkový koš, avšak nepořádek byl, kam až oko dohlédlo.
A protože jsme slušní čundráci a cestovatelé, tak používáme své vlastní „bordelpytlíky“ a odpadky pak vyhazujeme do popelnic někde ve městech. Zajíždíme k moderně stavěnému pravoslavnému kostelíku, který leží obklopen pastvinami necelých 200 metrů za obchůdkem, a u něj obědváme.

V Bileča chvíli hledáme čerpačku pro žíznivé stroje a snažíme se poté najít cestu na hranici s Černou Horou. Zastavujeme u Bilečko jezero, které má vlivem sucha dobrých deset metrů vody pod normálem – břehy tvoří strmé skály a dá se to proto dobře odhadnout.
Z křoví nás bázlivě okukují dvě roztomilá štěňata. Somrují, ale pohladit se nenechají. Když jim však Macek hází kousky chleba, tak k nim nedůvěřivě čichají, jistě takovou věc ještě neznají a po zjištění, jaká že je to dobrota, jsou najednou krotcí jako beránci a žadoní další sousto.
Kousek jsme si zajeli, vracíme se tedy, cesta nás přivádí na hraniční přechod Vračenoviči. Razítko nám dává fešná celnice a my vjíždíme po uzounké silničce mezi skalami do Černé hory. Některé skalní útvary jsou skutečně černé, daly tak svoji barvou jméno tomuto „kapesnímu“ státečku.
Cesta je plná adrenalinu, protože vozovka je děravá, samá zatáčka, mnohdy míjíme usek, kde je hned vedle silnice bez svodidel ostrá hrana a za ní už jen propast. Zastavujeme pár kilometrů za hranicemi a koukáme do mapy hrubého měřítka. Projedeme Brocanac, ve Vilusi zastavujeme, a protože sluníčko krásně hřeje, tak vysvlékáme teplejší vrstvy oblečení. Krajina je opravdu originální a pořád je na co koukat. Domky ve vesničkách mají zvláštní styl, sběrné suroviny zde patrně nemají, protože míjíme kvanta starých vraků osobních i nákladních aut. Pozorujeme lidi a oni zase nás…

Míjíme Osječenicu, Grahovo a za Dragaljem se silnice napojuje na novou luxusní státničku. Rozjíždíme mašiny na brutální rychlost 80-90 km/h. Pár kiláků za Ledenče se silnice začíná svažovat a otevírá se nám pohled na Risanský záliv a Risan samotný. Na chvíli zastavujeme a kocháme se krásným výhledem na starobylé město a důmyslný systém městského opevnění, díky kterému se dostalo do seznamu památek světového kulturního dědictví organizace UNESCO. Bez motorů sjíždíme úzké a nebezpečné serpentiny bez svodidel.

Asi v půlce musíme objet autobus, který tu má kolizi s osobním vozem, a je patrné, že čekají na policii. Kdo ví, jak dlouho by jsme tu tvrdli, kdybychom nejeli na jednostopých strojích?! Vjíždíme do starobylého města Risan. Míjíme domky se zahradami, kde rostou slaďoučké fíky a granátová jablka – což nemálo štengruje naše chuťové buňky!
Projíždíme pod palmami hlavní ulicí, kde je vidět krásné starobylé kamenné domy. Mnohé z nich jsou poničené a opuštěné. Snad to má na svědomí silné zemětřesení, které v roce 1979 způsobilo ohromné škody na nedalekém sousedním městě Kotor.

Hledáme místo, kde můžeme zaparkovat a smýt pot, špínu a prach cest z našich těl. Sjíždíme po betonové cestě až k moři. Na molu parkujeme stroje a je dílem okamžiku, než skočíme do vln Jadranského moře. Voda je chladivě osvěžující, koupel si užíváme skoro hodinu. Máme kliku, za hospůdkou je sprcha se sladkou vodou. Drze toho využíváme, abychom ze sebe opláchli sůl. Po rychlé svačině a opalování vyrážíme dobýt Kotor. Pomalu projíždíme Risanem, Perastem, D. Orahovacem až do centra Kotoru. Kolem nás panuje čilý turistický ruch. Vůkol na nás dýchá historie, míjíme kostely, tvrze, hradby, přístavy plné krásných lodí, památky všeho druhu, kam se podíváš…

Už se začíná smrákat a je na čase poohlédnout se po místě na spaní. Za Kotorem projíždíme několik kilometrů dlouhý tunel, ve kterém jede štrúdl aut v obou směrech a nefachčí ventilace. Už v půlce jeho délky máme dojem, že se udusíme výfukovými plyny. Ty tu jsou v takové koncentraci, že by se daly snad krájet nožem! Přidušení se dostáváme ven z toho smradlavého pekla – jen doufáme, že nebudeme mít na svědomí nějaké životy, když jsme tou dírou ve skále projeli na třech dvoutaktních strojích, určených především na výrobu modrého kouře…
Kolem pobřeží přijíždíme do města Radoviči. V kuklách a s ostře nabitou šrajtoflí v ruce přepadáme místní dobře zásobený obchůdek potravin a trafiku. Vracíme se směrem ke Kotoru a hnedle za městečkem vedoucí jezdec Citrón odbočuje na stezku zarostlou přerostlým ostružiním, které má trny jako tygří drápy – také tak fungují…

Na jedničku trápíme motory do strmého kopce po brutálně rozbité cestě až na jakýsi palouk, kde zastavujeme rozpálené stroje. Čistíme si každý svůj kousek země na přespání.
Macek pořád kolem sebe cítí důvěrně známou vůni a zkoumá její zdroj. Rozemne mezi prsty vysokou bylinu, která roste všude kolem, přičichne… hááá, to je přece pendrek – lékořice… Vašík Neckář s ní léčí lásku… Po večeři si dáváme pivo z PETky. Na obloze se honí podezřelé mraky, ale nevypadá to nebezpečně. Za zpěvu cikád a šumění moře usínáme, kdesi v dálce se blýská…  

Úterý 11.9., den jedenáctý

 Zhruba ve tři hodiny ráno začíná peklo!

Oblohu křižují obrovské blesky, hřmí až se pod námi otřásá skála, ozvěna se mnohonásobně vrací, odražená od okolních skalních masivů kotorské boky. Silný vítr sviští – cezený větvemi stromů a keřů, začíná poprchávat. Citrón s Kuřetem začínají stavět stan – baterku nepotřebují – blesky neustávají ani na chvilku. Macek stan také zvažuje, ale nechce se mu ze spacáku. Sebe i věci jen důkladněji zakrývá tropikem od stanu.

Chyba lávky! Spouští se silný liják. Netrvá dlouho a línému Mackovi, který podcenil situaci, začíná téct po zádech potok vody. Stan má postavený během pár minut. Ještě že spacák z dutého vlákna hřeje i když je vlhký. Prší a prší, oblohou opanovala olověná šeď. Nad ránem se obloha pročišťuje, ale voda dál bubnuje na tropika stanů. Kolem deváté se mraky protrhávají, snídáme a balíme promočené věci. Kolem 11. hodiny vyrážíme. Sjezd po mokrém příkrém srázu vyžaduje soustředění, dostáváme se však v pohodě na silnici. U tunelu, ve kterém jsme se včera málem udusili, odbočujeme na jihovýchod do Budvy.

Zastavujeme na skále, odkud je krásný výhled na slušně rozbouřené moře a malé ostrůvky nedaleko břehu. Serpentýny nás vedou vysoko do hor. Kousek za městem vjíždíme do mlhy, ve které by zabloudil i Rákosníček. Za blikání blinkrů se krokem šineme kilometr po kilometru vpřed – vidíme se sotva navzájem a to máme rozestup sotva pár metrů. Aby toho náhodou nebylo málo, tak občas sprchne. Na hřebeni hory se mlha postupně vytrácí a městečko Cetinje nás vítá slušnou průtrží mračen. Obléháme už tak dost nacvaklou autobusovou zastávku. Po dešti bloudíme spletí uliček, hledáme tu správnou silničku do města Podgorica. Když už jsme ji našli, tak se dává znovu do deště. Jsme schovaní ve vchodu patrového domu s byty, motorky stojí pod stromy..
Zvědavě nás okukuje dědula, který slyšel burácení motorek a přišel se na nás kouknout. Snažíme se komunikovat, ale už je hodně starý, a moc nám to nejde. Přestává pršet. V městečku Cetinje po nás zůstávají jen oblaka modrého kouře…

U Meterizi se opět rozprší, tak se schováváme pod stříškou opuštěného rychlého občerstvení. Při jídle k nám přichází chlápek, kolem třicítky a srdceryvně nás žádá o finanční podporu – prý mu kleklo auto, má tam ženu a děti a bla bla bla… Stačí prý „jen“ deset €.
Citrón a Macek odmítají a Kuře je na vážkách. Chlápek nasraně odchází a z patřičné dálky na nás posílá nadávky. Netrvá to dlouho a jeho auto na protějším parkovišti jakoby „zázrakem“ naskočí a odjíždí dál naším směrem. Ve špinavém městě Podgorici Citrón šponuje vytahaný řetěz.
Po rozbité cestě přes Tuzi přijíždíme kolem rozsáhlé hladiny Skadarského jezera k hranici s Albánií. Těsně před celnicí leží uprostřed silnice přejetý nafouklý pes. Celníkům patrně nevadí zápach z něj se linoucí. Celník požaduje 10 € a nám je to setsakra podezřelé, jelikož jsme se na netu o nějakém vstupním poplatku nedočetli. Po šťavnatých Citrónových kletbách peníze nakonec „věnujeme“ celníkovi u okénka výměnou za prapodivné „potvrzení“. To samozřejmě postrádá razítko a čitelný podpis…

Silnice je prašná, plná „pastí na mamuty“, jejichž kosti se válí všude kolem silnice… Na to, kde se nacházíme, potkáváme luxusní auta – BMW, ale hlavně mercedesy.
Kdepak na ně pánové z nejchudší země Evropy asi našetřili leki (albánská měna) na takové bouráky. Kdo vííí…

Na netu jsme se dočetli o tom, že kdo chce být v Albánii „hogo fogo“, tak musí mít mercedes bílé barvy. Také psali o tom, že většina těchto nejmodernějších vozů se sem dostala ne zrovna legální cestou. Většina řidičů těchto vozů měla na sobě uniformu…
Projíždíme první „vesnice“ a vzbuzujeme u místního obyvatelstva patřičný rozruch. Zastavujeme mezi dědinami, abychom okoukli malé betonové bunkry, které jsou rozesety kolem hranic celé Albánie. Kolem hranic jich má být necelý milion. Malé maketky bunkrů se tu prodávají turistům jako suvenýry.

V Kopliku se zastavujeme u banky a jen stěží odhadujeme co se bude dít. Obestoupily nás zvědavé hordy ne zrovna solidně vyhlížejících somráků. Banka je zavřená a tak bleskurychle ujíždíme z nebezpečného místa dál do Skhoderu. Na kraji města zastavujeme a v tu ránu u nás zastavuje luxusní Jeep. Má albánskou SPZ, ale ještě asi nestačili odlepit ze zadních dveří modrou, oválnou nálepku z GB hlásající do světa, že vůz se ještě nedávno proháněl po Velké Británii.
Chlápek s ksichtem hazardního hráče se nás anglicky ptá, zda nám nemůže nějak pomoci. Potřebujeme albánské peníze – leki. Zná prý „náhodou“ veksláky a klidně nás k nim zavede. Jedeme asi půl kiláku a pak zabočujeme do boční uličky. Jeep projede asi půl metru hlubokou páchnoucí kalužinu uprostřed cesty a menšími pokračuje dál. Kličkujíc, jedeme za ním a zastavujeme vedle rezavé kabiny z náklaďáku, která tu slouží jako miniobchůdek.
Mafián zapíská tajný signál a objevuje se snědý chlápek menší postavy v kožené bundě. Přes tvář se mu dlouze táhne čerstvý krvavý šrám – asi chudák někde spadl ze schodů nebo se snad řízl při holení… Vytáhne z bundy svazek bankovek, domlouváme kolik vyměníme. Hbitými prsty nám odpočítal požadovanou sumu. Macek je ve střehu, jelikož je seznámen s tím, že se tu potulují staré, už dávno neplatící bankovky, které často skončí v rukou neznalých turistů.
Leki jsou naštěstí ty správné, kurz slušný a tak je obchod brzy u konce. Z různých koutů se k nám shromažduje dav trhanů. „Náš“ mafián, je několika ráznými slovy drží v bezpečné vzdálenosti.
Boveráci zjevně ví, kdo je tady šéf. Loučíme se a o půl kilometru dál zastavujeme pro chleba. V obchůdku nás hlučně vítá majitel. Jeho ruce i oděv neviděly mýdlo asi hodně dlouho. Mluví, nabízí, ale my mu nerozumíme ani slovo. V krámě je tma – z úsporných důvodů se v Albánii totiž přes den vypíná civilistům elektřina, aby mohla fungovat výroba ve fabrikách, které mají čirou náhodou na povel pánové v bílých mercedesech…

Mrazáky běží zřejmě jen přes noc nebo když zapojí malou elektrocentrálu na benzín, kterou tu má kdekdo. Kupujeme pár konzerv a Citrón kus „kabanosu“ z  ne moc zmrzlého boxu. Když si prohlížíme ty špinavé pazoury pana vedoucího, tak chleba odmítáme.
Ten kupujeme o pár čísel dál, v poněkud čistější pekárničce. Motorky stojí u dalšího bunkru, který je přímo rafinovaně skrytý za zídkou. Ještě si „pokecáme“ se zvědavým chlápkem z kavárny – mluvit s Albáncem je obdobné jako komunikovat s Maďarem.
Našlapujeme mašiny a už si to svištíme po krásné rovince do města Lezhe. Fouká nám zprava od moře velmi silný vítr a tak celou cestu jedeme v podivném náklonu. Horký vzduch, jdoucí přes žhavá žebra válců, nám vlivem větru z boku „griluje“ levou nohu. Krajina zde je zase úplně jiná, než jakou jsme viděli doposud. V Lezhe odbočujeme z hlavní silnice někam do kopců, abychom našli vodu a něco zakousli. Citrón nás neomylně, snad telepaticky, přivádí spletitými uličkami přímo k městské vodárně. Ta je v brutálním stavu – vše rezavé, zdemolované, kolem se povalují potrhané pytle s agresivním chlorem. Očumuje nás partička místních ušmudlaných kluků, ale drží se v uctivé vzdálenosti. Voda tu teče ze zničeného kohoutku, místní dědula ji nabírá do PETky a to nám napovídá, že pitná asi je. Už se začíná šeřit. Jídlo proto odsouváme až na místo, kde budeme spát. Sjíždíme zpět do města na hlavní silnici, o kus dál odbočujeme z červené na žlutou. Ta by nás měla zítra přivést do města Burrel. Po pár kilometrech odbočujeme ve Spitenu, do dvora rozestavěného hangáru. Po prkně vyjíždíme na zvýšenou podlahu budovy, už ve tmě rozkládáme spaní a tišíme hlad konzervou, ti méně šťastní „pravou albánskou klobásou“.
Panují jisté obavy, zda nás nepřijde v noci někdo podříznout a přivlastnit si náš skromný majeteček – jsme tu jako ovce ve vlčím doupěti. Venku fouká od moře, blýská se jako o život, začíná hustě pršet. Směrem od moře nastupuje megabouře, která byla silnější než ta v kotorské boce. Hromy duní bez přestávek, vichřice dle příznaků odpovídá osmému stupni Beaufortovy stupnice. Déšť se vlivem větru válí šikmo, v provazech silných jako kotevní lana z Titaniku…
Jak jsme teď rádi, že jsme pod střechou, dobře krytí zdí. Raději si ani nechceme představit, jaké by to bylo být teď někde venku…

Po půlhodince se to peklo začíná přesouvat do vnitrozemí a my zvolna usínáme s noži položenými na dosah..

Středa 12.9., den dvanáctý

 Kolem páté je znovu bouřka, ale jen taková normální. Po jednom zahřmění se spouští nějaký alarm ve vedlejším dvoře. Monotónní zvuk houkačky ječí pořád dokola a zavrtává se nám do hlav jako šroub – je to k zbláznění! V noci byl klid, nikdo tu kolem nešmejdil. Týýý vado, pánové, víte na čem tady ležíme? Po celé ploše, někde méně, někde více, leží roztroušené snad kozí, snad ovčí bobky.
Když jsme sem přijeli, tak už byla tma a tak jsme si toho nevšimli. Máme však kliku, nejsou čerstvé, ale trošku lepí. Citrón je vylupuje z karimatky klacíkem, Macek mu poradí, ať je „ošmirgluje“ o ostrou hranu betonového sloupu. Macek to řešit nemusí, jelikož se na podlážku stanu, na které spal nechytly, a Kuře ležel bokem – uff…

Po snídani vyráží Kuře s Mackem na nákup. Po 200 metrech od našeho ležení, přicházíme k cihlové budce u silnice. Na pár metrech čtverečních se zde nachází místní „supermarket“.
Ve špinavém interiéru plném zaprášeného zboží, nás uctivě vítá asi třicetiletý obchodník. Jeho kůže má odstín „albánská hněď“. Palebná síla albánštiny v nás vyvolává jen nechápavý usměv, ale mladík se nenechá zaskočit.

Promlouvá obstojnou angličtinou, na kterou už Kuře slyší. Kupujeme za hubičku pár čokoládových tyčinek, ale mládenec má obchodního ducha a nabízí dál…

Máte hlad gentlemani? Přitom sáhne do regálu za sebe. Ukazuje nám malý, otlučený, turistický vařič na plynové bombičky a zčernalou pánev, pokrytou připáleninou. Otevírá mrazák, vytáhne jakousi podezřele se tvářící sekanou. Bezelstně prohlašuje, že do deseti minut můžeme mít éňo ňúňo jídlo. Vidina nějaké zákeřné, průjem způsobující baktérie, nás nutí tuto velkorysou nabídku odmítnout a tak přibíráme pár konzerv. Mackovi klekl jeho ruský Čmelák, a tak se ptá prodavače, zda k bombičkám plynu, které leží v silné vrstvě prachu regálu, prodává i vařiče. „Ne“, zní bez zaváhání jeho odpověď, „ale prodám ti ten můj“, a s lišáckým úsměvem jej podává Mackovi, který nabídku odmítá. Obchodní talent je obchodní talent! Nahodíme stroje, protože musíme dál. Za řekou Mati odbočujeme na východ. Za městečkem Milot sjíždíme ze „silnice“ na svačinu. Citrón má mírné střevní potíže, které má na svědomí pravá albánská klobása z „horkovzdušného“ mrazáku. Naštěstí nic vážného. Máme namířeno do Burelu. Cesta se klikatí mezi skalami, potkáváme otrhané cestáře, kteří odklízejí ze silnice napadané kamení po noční bouřce.
O kus dál se našich motorek lekl osel táhnoucí vozík. Zalehl na zem a bez zjevného účinku byly i rány bičem od nazlobeného vozky. Pod námi se otevřel pohled na hladinu přehrady Ligeni Ulses, na jehož odtoku stála malá vodní elektrárna. O elektřinu je v Albánii nouze.
Zastavujeme u malé benzínky. Obsluha se ujišťuje, zda je náš úmysl natankovat skutečně vážný – patrně proto, aby nestartoval elektrocentrálu schovanou za budovou zbytečně. Bez elektrického proudu stojan prostě nefunguje…

Macek potají fotografuje kolemjdoucího, nebezpečně vypadajícího albánského rastafariána, který si to štráduje kolem nás v dlouhém kabátě. Jeho vousy a vlasy už jistě dlouho nepocítily vodu, mýdlo a nůžky. Vítají nás špinavé ulice města Burrel. Zastavujeme na centrálním náměstí vedle trávníku plného ohlodaných zvířecích kostí. Jako vždy jsme středem pozornosti všech kolemjdoucích. Obklopují nás zvědaví kluci. Z druhé strany náměstí k nám rozvážnou chůzí, s rukama za zády, přichází místní policajt. Problémy naštěstí nenastaly, jen se nás slušně ptá, zda jsme turisté, odkud a kam jedeme. Uznale hvízdl, prohlédl si motorky a odchází.
Citrón zůstává u mašin a Macek s Kuřetem vyráží omrknout cvrkot ve městě. Přicházíme na tržnici, ta je cítit už na dálku. Jak by také ne! Zboží, které zde leží rozprostřené na prostěradlech, je toho příčinou. Tu hromada obnošených bot, jen najít ty dvě správné. V jiné haldě košile, zalátané kalhoty, dámské i pánské spodní prádlo…

Albánci u stánků na nás křičeli asi toto: „Je ti libo málo jeté slipy – s pampeliškou v předu a se škrtátkem vzadu? Tak jen pojďte dál cizinče, a račte si vybrat, tady z hromady…“
Chlápek, co prodává u stánku, spatřil vousaté Kuře. Potutelně se usmál a začal pískat melodii Kaťuša. Nevíme proč, ale už několikrát před tím jej místní tipovali na Rusa. Tržnici jsme minuli. O kus dál je dlouhá ulice s kamennými obchůdky.

Sháníme albánskou čokoládu pro Citróna. Na nic ryze albánského jsme nenarazili. Vždyť tu není žádný průmysl, prostě nic, jsme v nejchudším státě v Evropě. Macek zaregistruje blýsknutí v očích třech asi dvacetiletých výrostků. Jejich zájem vzbudil foťák pověšený na jeho krku. Mládenci počkali, až jsme kolem nich prošli a nenuceně se vydávají za námi. „Sledují nás tři borci a chtějí můj foťák“ říká v chůzi Macek Kuřeti. „Co chceš dělat“, hlásí nenápadně Kuře.
„Toto!“ Macek se zprudka otáčí, zabodne své oči do očí mládenců a jde přímo k nim. V nepřátelských řadách zavládne panika, nervózně koukají jeden na druhého a odbočují do vedlejší uličky, jako že nic. „Tááák, to bychom měli, co dál?“ Kuře chce koupit nějaký nosič s albánskou muziku. V malém obchůdku nám ochotný prodavač nabízí z několika málo disků zaručeně pravej albánskej bigboš. Kuře je cizinec, náročný zákazník, a chce slyšet, co kupuje. Chlapík popadne s omluvným pokrčením ramen elektrocentrálu, vynáší ji i s prodlužovačkou ven.
Pouští nám muziku do sluchátek, přitom po očku sleduje cvrkot venku, aby mu centrálu nikdo neukradl. Kuře disk kupuje, ale až později přijde na to, že disk je vypálený doma, nehledě na to, že label disku není totožný s bookletem.  U motorek čeká nabručený Citrón, kde jsme prý tak dlouho. Za městem se nás snaží zastavit a prodat nám opečenou kukuřici pasáček, který má u pole s kukuřicí táborák. Projíždíme Klos, Bulqize, za Fushe Bulqize zajíždíme k malé říčce, kde se koupeme a vaříme jídlo. U pramene při odjezdu nabereme do láhví vodu. Při projíždění příhraničního Marqellare jsme nuceni projet tržištěm. Všude bahno a špína, smrádek ještě drsnější než v Burrelu. Proplétáme se krokem davy snědých lidí a dáváme pozor, aby nám v té tlačenici nějaká černá ruka něco nečmajzla z naší bagáže. Zastavujeme u party kluků a ujišťujeme se o správnosti naší cesty. Kápo party, malý a svalnatý pořízek, nám ochotně ukazuje kudy k hranici. Na přechodu nás ještě skásnou o jedno € – prý poplatek za průjezd Albánií…
Na makedonské straně hranice projíždíme bez komplikací a zastavujeme u zdi muslimského hřbitova, na kterém stojí místo křížů malé mešitky. Máme krátkou „válečnou“ poradu kudy dále. Při jízdě Debarem po nás pokřikují a snaží se nás za každou cenu zastavit místní výrostci.
Cesta se klikatí lesem, asfalt je ve slušném stavu a kilometry na tachometrech rychle přibývají. Už potmě přijíždíme k Mavrovsko ezero (Mavrovské jezero), kde nacházíme pod hrází přehrady fotbalové hřiště a u něj nedostavěné kabiny pro sportovce. Je citelně chladno, jasná obloha – jistě do rána ještě přituhne. Každý si zabíráme pro sebe jednu místnost a jde se spát.

Pokračování příště..