Albánie 2007 „v zemi škipetarů“ část 4.

část 4. (13. 9. 2007 – 16. 9. 2007)

Macek

Čtvrtek 13.9., den třináctý

 Naše předpověď byla přesná. Ráno je kolem nás námraza, vlhká zima zalézá až za nehty.
Macek vstává první, prochází si okolí a cpe se lískovými ořechy, které rostou všude kolem. Vaříme horký čaj, který povzbudí prochladlou morálku mužstva. Kolem desáté jsme znovu na cestě. Z prudkého kopce si to fičíme pěkných pár kilometrů bez motoru až do města Gostivar. Citrón na kraji města simuluje závadu na zapalovací svíčce. Po rychlé výměně zastavujeme v centru kvůli nákupu proviantu. Díky mizernému dopravnímu značení nám chvíli trvá, než najdeme silnici vedoucí k hraničnímu přechodu. Vjíždíme do obrovské tržnice, kde se prodává snad vše, nač si jen vzpomeneš – řemeslnické výrobky, veteš všeho druhu, hospodářské plodiny, drůbež, koně, krávy…

Ještě jednou se nám podaří zajet do špatného směru. Dědula s rádiovkou nám ochotně vysvětluje, kudy tudy do Kosova. Kousek se vracíme a pak už si to svištíme přes malé dědiny a město Tetovo na hraniční přechod. Ještě tankujeme za poslední denáry benzín a hurá na celnici.
Umachrovaný celník v maskáčích nám s rukou na pistoli říká, že nás do Kosova pustí, ale bude nás to každého stát 20 €. Musíme sepsat smlouvu na havarijní pojistku s Kosovskou pojišťovnou. Koukli jsme na zelené karty a zmínku o tom, že povinné ručení v Kosovu opravdu neplatí, jsme skutečně našli. Během krátké porady jsme se shodli, že zmíněnou částku obětovat nehodláme. Hranici do Srbska překročíme až za Kosovem. Po tenké bílé vyrážíme přes bohem zapomenuté vesničky, ve kterých není ani kousek asfaltu. Uličky v nich jsou úzké, stavení snad ze středověku.
Kopírujeme státní hranici, prozatím rádoby suverénního státečku Kosovo. Citrón to na nás znovu zkouší – tentokrát za jízdy nenápadně kombinačkami přeštípl spojkové lanko, řka, že prasklo. Má štěstí, že to udělal u luxusního odpočívadla s altánkem a dvěma prameny vody. Zvláštní bylo to, že z jednoho tekla vynikající sladká voda a z druhého sirovodíková minerálka. O pár desítek metrů dál od silnice se dravým proudem řítila zakalená řeka. Po svačině Citrón vyměňuje lanko a zbytek mančaftu si krátí čas konzumací obrovských sladkých ostružin, kterých je tu spousta. Zastavuje u nás luxusní mercedes, vyskakuje z něj starší chlápek se synem. Podává nám všem ruku, představí se jako Ibrahim. Nahlas obdivuje naše špinavé mašiny, na kterých je stále pořádný nános pravého albánského bahna a prachu. Prý má doma také Jawu 634, ale už na ní dlouho nejezdí. Ještě jednou nám na rozloučenou potřásá rukou a mizí v prachu cesty. Citrón je hotov. Motáme se skrze hlavní město Makedonie – Skopii. Dopravní situace je pro Středoevropana úděsná. Připadá nám, jako kdyby všechny řidiče popadl v jednu chvíli totální sebevražedný amok, sedli si do aut a vyrazili do ulic…

Všude se ozývá troubení, červená na semaforech je jen pro blbce (pro nás), auto už se do pruhu nevešlo, a tak si to chlap s pěstí na klaksonu proletí po chodníku. Tam uskakují chodci bez známky jakéhokoliv vzrušení, aby udělali místo raplovi za volantem…

Uff, konečně jsme se z toho pekla vymotali a míříme přes Aračinova a Novo Selo do Kumanovo. Nikdo z nás v tu chvíli netuší, že se do Skopie ještě podíváme, ale nebudeme předbíhat následující události. Na periferii Kumanovo si nejsme jistí, zda jedeme po správné silnici.
Citrón proto zastavuje u krajnice a otáčí mašinu. Zastavujeme za ním. Provádí obrat a vrací se, ale Macek s Kuřetem musí kvůli protijedoucím vozům ještě chvíli počkat. Citrón už je daleko za námi, když máme konečně možnost otočit stroje i my a jet za ním.

Sotva se rozjedeme, mihne se naším směrem jízdy rychlostí blesku stříbrný vůz. Po několika stech metrech za mírnou zatáčkou se pro nás všechny s okamžitou platností mění všechny naše dosavadní plány. Macek vjíždí na scénu jako první a v první okamžik nechápe, co se stalo. Proč Citrón leží zády na asfaltu a bije kolem sebe rukama, proč leží jeho motorka na zemi. Přijíždíme pod plným plynem . Postavit na stojan motorku, odhodit rukavice a helmu trvá pár vteřin.
Citrón má v očích zmatek a křiví tvář v bolesti: „Noha, noha, kde je motorka, Macku, co je s motorkou… hlídej toho hajzla, ať neujede, napiš si jeho SPZ…“

Kousek od nás stojí frajer s černýma brejličkama, jednou rukou drží děcko a druhou telefonuje. Teprve potom nám dochází, co se vlastně stalo. Ten frajer je pilot stříbrného auta, které stojí kus od nás. Vůz má řádně zramovaný přední blatník, špígl visí jen na drátech, zadek auta je také řádně podrápaný. Citrón má tendenci upadat do šoku. Macek jej líská po tváři a nutí, aby mluvil.
Téměř zároveň přijíždí kovbojové od policie a záchranka. Citrón se ještě probírá a má starost o mašinu. Mladá doktorka ze sanity si bere Citróna do parády. Zjišťuje, zda nemá poraněná záda, a když se ujistí že ne, tak je zraněný šetrně naložen na spešl nosítkách do sanity a v doprovodu Kuřete na mašině odjíždějí do bólnice v Kumanovo. Šéf policajtů, rázovitý chlápek se sebevědomým vystupováním, si bere „na mušku“ tunningového závodníka. V jeho výpovědi mu zjevně něco nesedí a mluví k němu velmi zostra. Po přeměření místa nehody, odklizení mašiny z prostředku silnice, Macek odjíždí v policejním chevroletu do nemocnice, jelikož potřebují doklady od mašiny a též Citrónovy iniciály. Citrón je zrovna na rentgenu, doklady však předtím dal Kuřeti. O kamaráda je postaráno a tak začínáme řešit co s bouranou motorkou. Naštěstí Bizona policajti potřebují kvůli prohlídce STK.  Mašina je potlučená, ale naštěstí pojízdná. Macek s ní odjíždí v doprovodu viníka nehody a policie na dvůr policejní stanice. Auto i mašina tam musí zůstat až do prohlídky policejního technika. Ještě v tuto chvíli pořádně nevíme, co vlastně Citrónovi je, ale dejchá a to je to nejdůležitější. Je už skoro půlnoc, když začínáme hledat nocleh. Za vesnicí Romanovce uleháme mezi políčky. Kuře zahlédl nějaký opuštěný dům, ale k přespání vhodný není. Na jídlo žádný z nás nemá pomyšlení, tak jdeme rovnou do spacáků. Tento den se nám vůbec nevydařil…

Pátek 14.9., den čtrnáctý

 Budí nás sluníčko, rychle snídáme a jedeme na policejní stanici.

Kuře hlídá mašiny, protože se to kolem jen hemží cikánskou drobotinou a batohy na mašině je evidentně velmi zajímají. Kluci kolem Kuřete jsou čím dál dotěrnější. Zprvu si motorky jen prohlížejí, později už si i šáhnou. Kuře, jindy kliďas, znervózní. Nedbá toho, že motorky stojí u vrátnice, a celou situaci s cikáňaty sleduje strážný z vrátnice. Ten sedí na židli, na očích zrcadlovky, ruku na pažbě pistole a žvýká Orbitku – vypadá jako pravý americký policajt.
Kluci si začali na účet Kuřete dělat srandičky, ale narazili! Kuře popadne za límec šéfa vykutálených kluků, otočí si jej a tvrdým kopancem kanadou do sedací části těla si v mžiku vynucuje u kluků respekt. Klukům sklaplo a mizí jako pára nad hrncem. Policajt na židli, aniž by přestal žvýkat, tleská Kuřeti za jeho výkon – zjevně se při tom skvěle baví…

Macek jede s Bizonem v policejním doprovodu na technickou prohlídku, jelikož si nikdo z policajtů netroufá usednout za řidítka hybridního motocyklu. Služba nás informuje, že Citrón je v centrální nemocnici ve Skopii. Je už po poledni, když nakládáme na obě naše mašiny Citrónovu plnou polní a odjíždíme za kamarádem. Děsíme se dopravní situace. Už jste se někdy cítili jako kamikadze? Že ne?! Tak to si takhle vyjeďte v pátek odpoledne do makedonské Skopie!
Citrón leží na traumatologii, má nohu v dlaze a ruku na pásce. S ním je na pokoji pár chlápků. Ti se na nás spokojeně usmívají, kouří si cigaretku a užívají si pohodové odpoledne. Ruka je prý pohmožděná a noha také, snad i zlomená, ale to z rentgenového snímku patrné není. Předáváme marodovi jeho majetek a vyptáváme se, jak to tu chodí. Vracíme se zpět do Kumanova. Máme po celodenní honičce hlad, tak kupujeme nějakou zeleninu a na strništi kousek za městem probíhá pozdní oběd, zakončený konzumací melounu. Při večeři nás z uctivé vzdálenosti pozoruje houf cikánů, kteří bydlí uprostřed pole v jakési chatrči. Ta je postavená z různorodého odpadního materiálu, a musí v ní bydlet strašná spousta lidí, protože se to kolem jen hemží. Při projíždění Kumanovem potkáváme kluka, kterého ráno nakopl Kuře, s rodiči. Fotřík na nás hrozí pěstí, ale to je vše, na co se vzmůže. Už za tmy odjíždíme do vesnice Romanovce, kde jsme spali noc minulou. Místní obchůdek je otevřený a u něj majitelka obchůdku, nějaký sedlák a pár kluků, kteří popíjejí pivo. Kupujeme si také pivko a komunikujeme se zvědavými vesničany.
Sedlák je starší senilní strejda a když mluví, tak se kluci jen hihňají. Není zas až takový problém komunikovat – po pár pivech…

Sedlák nám objasňuje zdejší zvyky, politiku a náboženské smýšlení. Když platí, tak nás zve k sobě domů na nocleh. Místní kluci nás za jeho zády posuňky varují, ať jeho nabídku nepřijímáme a tak raději slušně odmítáme. Přijíždí ještě pár starších kluků na velkých skútrech a tak kecáme a kecáme…

Když už nám došly denáry na pivo, tak kluci obrátili na ruby své kapsy a kupují nám pivo, chipsy a křupky. Prázdnou PETku od piva pak zmačkali a zapálili – nám se to moc nezdá, ale prý je to tady normálka… Kolem jedné uleháme nedaleko místa, kde jsme spali noc minulou. Je jasno, svítí hvězdy a je docela chladno. Zítra musíme zavézt Citrónovi jeho doklady a zbytek věcí a vymyslet co s mašinou. Je také načase vyrazit k domovu. Na Moravu to máme poctivých tisíc mil. Usínáme lépe, když už víme na čem jsme. Utahaní jak psi usínáme, jako když nás do vody hodí.

Sobota 15.9., den patnáctý

 Budí nás bafání archaického traktoru, který projíždí po cestě kousek od nás.
Na políčkách kolem je docela živo, sedláci sklízí úrodu vinné révy. Marně by jste zde hledali vinice, jaké jste zvyklí vídat u nás. Tady rostou keříčkové hlavy, které připomínají tvarem i velikostí angrešt. Při přípravě na odjezd, přichází jeden sedlák a dává se s námi do řeči. Přinesl nám na ochutnání pár hroznů a nabízí domácí rakii. Té si jen symbolicky usrkneme, protože za chvilku se staneme účastníky zběsilého, předpisy nerespektujícího, makedonského provozu. V takovém případě je nejlépe mít čistou hlavu. Na policejní stanici v Kumanovo převezmeme od šéfa policajtů Citrónový doklady, nakládáme zbytek věcí z pavky a hurá do Skopie. Provoz v hlavním městě je hustý a nepřehledný. Na jedné z křižovatek jsme se v dopravním chaosu jeden druhému ztratili a do nemocnice přijíždíme každý zvlášť. Kuře zaparkoval kdesi u hotelu.
Macek zastavuje u hlavní brány. Jako už tisíckrát předtím sundává svoji helmu, vloží do ní zánovní kožené rukavice a nejoblíbenější šátek, zavěsí vše na řidítko mašiny, aby mohl odkurtovat věci z nosiče. Dnes, po tisící první, však tento úkon udělal naposled!
Periferním viděním zahlédl nějaké mihnutí, motorka se zatřese. Macek se otáčí a tuhne mu krev v žilách. Helma už nevisí na řidítku, ale třímá ji špinavá ruka makedonského cikána s postavou atleta, zvyklého běhat první kosmickou rychlostí. O kus dál stojí partička cikánských hajzlíků, kteří hledí na Macka a arogantně se usmívají. Macek zloděje honit nehodlá. Za prvé – nikdy by toho parchanta v motohadrech a bagančatech nedohonil. A i kdyby se mu to podařilo, tak by to jistě skončilo obviněním za těžké ublížení na zdraví..

Za druhé – kdyby se od motorky vzdálil, tak by přiběhli ostatní členové pouličního gangu a přišel by ještě o foťák a batoh. Jindy chladnokrevný Macek propadá záchvatu tiché, bezmocné zuřivosti, doprovázené hlasitým praskáním kloubů svíraných pěstí…

S výrazem rozzuřeného tygra Macek prochází chodbou oddělení a každý, kdo mu v tu chvíli pohlédne do tváře, se mu klidí z cesty. Kráčí oddělením chirurgie podél rudé cestičky, která začíná u dveří a končí půlmetrovou kaluží čerstvě sražené krve. Na pokoji je s Citrónem už Kuře.
Zraněný líčí, jak v noci pozoroval po stěnách mašírující šváby a chlubí se, kolik jich sejmul. Na důkaz svých slov nám ukazuje jeden vykrmený exemplář ležící nožičkami vzhůru pod umyvadlem. Uklízečka tam už ráno řádila, ale švába prý evidentně ignorovala. Také už za ním byl chlápek z českého konzulátu. Citróna čeká soud a domů poletí letadlem. Kluci předávají kamarádovi zbytek věcí, ještě poslední snímek, a konečně můžou vyrazit k rodné Moravě. Tankujeme ve Skopii plné nádrže, naposled projíždíme Kumanovo a přes hraniční přechod v Prešovo, vjíždíme do Srbska. Svačíme kousek za přechodem, Kuře ve směnárně mění pár € na srbské denáry. Po solidní státničce přijíždíme do Leskovac, kde zastavujeme na malém náměstíčku u obchůdku s potravinami. Naproti přes silnici je hospůdka, odkud nás zvědavě pozorují bystré oči místních sedláků sedících u piva. Odbočujeme na tenkou bílou do Brestovac a Pukovac, kde nás zastihl soumrak. Jsme ve vesničce Kočane .Vedoucí jezdec Kuře odbočuje na vzhůru se vinoucí polní cestu.
Po zhruba kilometrovém stoupání přijíždíme mezi keříčkové vinohrady, kde po chvíli hledání nacházíme príma rovný plácek na spaní. Vyrážíme ještě na pajtl. Proběhne degustace různých odrůd vinné révy, která roste všude kolem nás. A jde se spát…

Neděle 16.9., den šestnáctý

 Vstáváme brzy a po snídani probíhá další kolo ochutnávek vzorků vína. Protože jsme vysoko na kopci, tak máme slušný výhled do kraje. Vychází sluníčko a čeká nás hezký den. Je tomu dávno, co jsme se koupali a tak si dáváme závazek, že dnes najdeme vodu za každou cenu. Na mapě vytipujeme jezero Celie u vesnice Zlatari. Projíždíme města Prokuplje a Blace a za necelou hodinku přijíždíme k vodě. Macek zahlédne parádní flek ke koupání a tak troubí a bliká na kolegu, ten však jede dál. Macek, který se už vidí ve vodě, proto odbočuje na pláž.
Kuře zjišťuje nepřítomnost kolegy a otáčí stroj zpět, ale Macka na pláži nevidí. Macek telefonem navádí Kuřete k vodě, za což dostává pojeb, protože šéf je ten, kdo má mapu. Kuře otálí s koupelí. Nelíbí se mu nepořádek kolem vody a tak to prý ještě vydrží.
Macek, starý rybář, který umí „číst vodu“, Kuřeti říká, že tu je sice binec, ale voda je čistá a že takovou by ocenily ryby v nejednom moravském rybníce…

Macek se nakonec koupe sám. Vyrážíme na další cestu. Musíme dnes ukrojit co nejvíc kilometrů a tak ať to odsejpá – po červené státničce E761 přes Kruševac, Trstenik, Kraljevo, až do Čačaku. Odtud po E763 do Požegy a tam odbočujeme na žlutou silnici č. 21 směr Valjevo. Tam jsme si kousek zajeli, jelikož dopravní značení není zrovinka dokonalé.
Zastavujeme tedy vedle oploceného objektu, kde se prochází maník se samopalem, a ptáme se kudy tudy do Šabac. Už se začíná šeřit a tak se po cestě už poohlížíme po noclehu.
Ve vesničce Draginje zastavujeme u obchůdku, vedle kterého je hospoda. Před sálem jsou svatebčané a kouří jednu cigaretu za druhou. Macek, starej mlsoun, chce popřát novomanželům s tím, že by z nich vyrazil nějaké cukroví…

Kupujeme si dvoulitrovou PETku s pivem Lav a už potmě najdeme nocleh v sadu asi kilometr za dědinou. Stavíme stany, do plecháčků naléváme srbského Lva a jde se spát. Dnes projetá krajina nás ničím neoslovila. Srbsko je země spíše zemědělského charakteru, oblasti, které jsme dnes projeli, nikterak hornaté nebyly. Ne, že by nebylo na co koukat, ale náš „šálek kávy“ byla Albánie a Bosna a Hercegovina. Tam jsme z hor vlastně nevyjeli. Alespoň jsme ukrojili pořádný kus cesty…