(11. – 13. 11. 2005)
komentář MacekI psal se listopad L.P.2005
Léto
se již pomalu dohasínalo, drceno neúprosnou pěstí zimy…
Obdržel
jsem od pana Dvořáka mejlík se vzkazem, že by se měla uspořádat
závěrečná „tisková konference“ na počest naší zdařené
motocyklové expedice skrze Slovensko a cizácké země bývalého
východního bloku. (viz.Na motorkách do Rumunska – pod jhem
náčelníka). Akce byla nakonec domluvena ve Slavkově, v lokále
zvaném Klobouk. Účast mimo členů výše zmíněné expedice také
přislíbily někteří členové Mervinovy mafie.
Mezi
členy expedice chybělo Kuře – navigátor celé akce. Bylo
odvoláno svým chlebodárcem na expedici zcela jiného charakteru, a
nacházel se tou dobou někde mezi „soudruhy z NDR.“
Tiskovky se zúčastnily jmenovitě: Pan Jiří Dvořák(Citrón,
Hořák), Mirek (Velký Náčelník), Martin (Macek), Mervin
(Michal), Ondra (Janečka, Kača, Kačkerezáda). Mimo líčení
zážitků z Ukrajiny, Rumunska a veřejné pochvaly Velkého
Náčelníka před „naštoupenou jednotkou i rožvinutou žáštavou“
za chrabrost, neohroženost, morálně demoralizační činnost,
příkladný stav svého slavného stroje a hrdinské skutky, za
které si vysloužil kamarádské poplácání po rameni a bouřlivý
potlesk. Tehdy nadhodilo, že by se mohla podniknout turistická
víkendová poznávací výprava do oblasti CHKO Bílé Karpaty.
Návrh byl s jásotem přijat s tím, že termín se
upřesní dle časových možností všech zúčastněných. Po
sáhodlouhém mejlování se termín dohodl ke spokojenosti všech na
pátek 11.listopadu 2005 v sestavě: Citrón, Mervin, David
(klopič) a jeho bratr Ivo, Macek a jako host Tomáš.
Onen významný den se na Brněnské Hlavní Nádraží dostavili členové týmu v plné polní a nasedli na vlak směr Veselí nad Moravou. Macek přistoupil až ve Slavkově a Tomáš se měl připojit k expedici z důvodu pracovního vytížení až ve večerních hodinách. Cesta ve vlaku probíhala vcelku klidně a vládla dobrá nálada. Za zmínku jistě stojí ochutnávka kvalitních českých piv a proviantní železné zásoby destilátů domácí výroby, pro které se našlo místečko v každém, už tak dosti napěchovaném báglu.
První lehká komplikace nastala, když jsme rozptýleni dobrým rozmarem úspěšně minuli stanici našeho plánovaného výsadku v Javorníku, a vystoupili až zastávku poté ve stanici Vrbovce, na pomezí České a Slovenské hranice. Po vystoupení z vlaku nás s chutí okamžitě legitimovala celní stráž, která na nás již čekala s rukou výhružně položenou v blízkosti služební pistole ráže 7.65. Jak jsme se i později přesvědčili, má tento úřad mezi místním lidem dobře fungující síť vždy ochotných informátorů. Po směšném úředním úkonu jsme svým šarmem a noblesou celníky trošku ochladili z bojové nálady, a začali z nich mámit informace, kterak se nejrychleji přesunouti do původně zamýšleného místa našeho výsadku. Podle toho, co nám jeden z nich povídal jsme lehce odhalili, že přísný pan úředník je zcela „mimo mísu“ a bylo zřejmé, že místní krajinu znal pouze z cesty prstem po mapě. Nakonec jsme nasedli na místní přistavenou lokálku, a vydali se o jednu zastávku zpět. K radosti některých členů komanda seděly ve vagónu dvě slovensky hovořící sympatické slečny, kterým se bezprostředně po nástupu začali galantně věnovat a nabízet své sympatie a kořalku na vzájemné tykání. Slečny ale komunikovat zjevně odmítaly, neboť vzhledem ke svému věku a mladistvé nerozvážnosti patrně ještě nedokázaly docenit fakt, že potkaly pravé, slušně vychované gentlemany. Po předchozí zkušenosti jsme bedlivě sledovali kdy vlak zastaví v zastávce Vrbovce, a také tam v pořádku vystoupili. Zamávali jsme ještě slečnám, které si zjevně oddechly, a začali se nabližovat od nádraží k vesničce skrze trní a mlází. Potrhaní a špinaví jsme sestoupili na asfaltku, a jali se hledat místní pohostinství za účelem správného dodržování pitného režimu…
Uprostřed
dědiny jsme objevili „malebnou“ hospůdku s „typickým“
osazenstvem rázovitých štamgastů oděných do „svátečních“
monterek. Když jsme žíznivě vtrhli do páchnoucího salůnu,
který od války jistě neviděl malířskou štětku, tak z nás
začali místní výpitkové tahat „vodkaď a kam“,ale na
komunikaci s lidmi tohoto typu jsme neměli náladu. Sedli jsme
k zadnímu stolu, a objednali si špičkové, světoznámé Pivo
z pivovaru Janeček-jiné bohužel neměli… Po šokující
ochutnávce, a bleskovém zvládnutí a uklidnění všech svěračů
v těle, přišla k hracímu automatu, který se nalézal
vedle našeho stolu místní umaštěná „mánička.“ S
gemblerskou vervou naházela svá stříbrná kovová kolečka
státní banky do neasytné škvírky, a jala tlačítek zlodějského
stroje. Mervin, který se jako první vzpamatoval z ochutnávky
piva, ostentativně, pomalu a zřetelně artikulujíc prohodil:
„pánové, slyšel jsem, že na automatech hrají jen ti největší
vymaštěnci a blbečci…“ V ten okamžik se zastavil dech
všech místních a bylo slyšet jen praskání ohně v krbových
kamnech… Přiopilá gorila u blikajícího pekelného stroje
ztuhla… Zaťala pěsti a pomalu se otočila k Mervinovi…
Hořákovy oči se zužily, a jeho hbité prsty se bezděčně dotkly
chladné střenky svého loveckého tesáku. Barman který dobře
vytušil konflikt, položil ruku na hrubě sekaným olovem nabitou
dvanáctkovou kozlici pod pípou… Oči Mervina a místního
dřevorubce se střetly, a jeden každý odhadoval své šance. Jen
tikot kukaček na páchnoucí, nikotinem nasáklé stěně dával
tušit, že se čas nezastavil… Byli jsme v jasné přesile, a
tento fakt byl mozek přiopilého troglodyta ještě schopen
rozpoznat. Něco tiše zavrčel, svěsil ramena a odpotácel se za
kumpány u předního stolu. Automat mu na cestu vyhrával posměšnou
famfáru-byla to gemblerská „pohřební“ melodie…
Ruch se
v lokále po chvíli obnovil, ti drsnější z nás si
objednali druhé pivo. Při placení jsme si všimli plakátu, že se
v obci koná ve večerních hodinách diskotéka, kterou bude
dirigovat DJ Karlos. Strhla se debata, zda by nebylo moudré na tuto
akci zajít, poznat místní kulturu a sličná děvčata, u kterých
by se eventuelně dalo i přespat… Návrh však nebyl ke zklamání
některých členů expedice přijat, a pokračovalo se dědinou
naším směrem k prvnímu plánovanému vrcholu Javorník,
vysokému 718,9 nm.
Po cestě jsme ještě navštívili smíšené zboží, za účelem doplnění proviantu. Za dědinou nastala potyčka s Merinovou šňůrkou od zbrusu nových outdoorových kalhot, neboť se zasukovala v tu nejméně vhodnou chvilku, a po zvládnutí prekérní situace se pokračovalo směrem na Filipovské údolí. Již se smrákalo, když se nám u cesty vyskytla další hospoda s honosným názvem Liščí bouda. Rozhodlo se, že tam počkáme na Tomáše, svlažíme hrdlo a povečeříme. V lokále jsme nebyli sami – eděla tam společnost starších lidiček a slavily se tam nějaké narozeniny. Pivo vcelku obstojné, obsluha lenivá, bez evidentního zájmu o tringelt… Tomáš dorazil až v pozdější hodině, ale i poté se k odchodu někteří nějak neměli. Po menší „štamprdličkové“ bitvě se odcházelo se chvilku před půlnocí. Sešikovali jsme se, a za vrávoravé chůze a bujarého Klopičova zpěvu „Koláááre, ó-o, kantáááre óóó-ó“ jsme vyrazili směr:“azimut 85“. Asi hodinku jsme šlapali mezi chatami po slušné asfaltce, která však skončila, a tak jsme po krátké poradě vtrhli do lesa, a jali jsme se prodírat houštím, stržemi, potůčky směrem k vrcholu Bílých Karpat – Javorníku.
Se stoupající nadmořskou výškou jsme vstoupili do mlhy, která nás měla provázet téměř celou expedici, a také se citelně ochladilo. Velmi nepříjemný byl také ostrý a studený vítr, který se zčerstva proháněl po kopcích. Bylo už hodně po půlnoci, vrchol se skrýval někde před námi v mlze, když se rozhodlo založit první bivak. Našli jsme vhodné místo, postavili se stany, založil táborák. Proběhla degustace lihovin, malá svačinka, proběhla také malá porada co zítra, a ulehli jsme do spacáků.
Ráno nás probudilo bubnování vody na pláště stanů. Stále foukal ostrý vítr. Mysleli jsme že prší, ale chyba lávky… Mlha, jaká nebyla ani v Rákosníčkovi, se vlivem teplot a větru srážela ve větvích stromů na vodu a nám měla znepříjemnit celý pobyt v Karpatech. Proběhla ranní hygiena, snídaně, a všemi oblíbená „desinfekce“ ohnivou vodou. Po zabalení stanů a bagáže jsme vyrazili na první vrchol. Načetli jsme azimut, a vyrazilo se. Bylo mrzuté, že hustá mlha znemožňovala výhled do kraje.
I přes nepřízeň počasí vládla dobrá nálada. V lese bylo mokro a bláto, kapala na nás neustále voda ze stromů, ale my jsme za hlasitého čvachtání v blátě stále postupovali vpřed. Vrchol Javorníku byl s úspěchem dobyt, a náš nový azimut byl směrem na Velkou Javořinu která je ve výšce 970 nm. Na planině před vrcholem nás zastihla docela slušná, ledově chladná vichřice smíšená se zmrzlým deštěm, a také jsme minuli nějaké pološíleně vyhlížející vědátory, kteří se tvářili tajemně a měli k obloze nasměrovány prazvláštní antény – jistě pro mezigalaktickou komunikaci s mimozemskými civilizacemi… Na vrcholu Velké Javořiny se nalézala hospoda, která vykazovala zjevné známky zavírací doby, avšak po zabouchání nám přišel otevřít slovensky hovořící a nepříliš vlídný hostinský a jeho jako tygr vrčící pětikilový „Voříšek Baskervillský“. Po vzájemné domluvě nás vpustil prochladlé, do stylově zařízeného interiéru s krbem. Dali jsme si čaj a ohřál nám také výbornou domácí polévku.
Po občerstvení jsme začali sestupovat do vesničky Květná. Sestup byl dlouhý a náročný. Poslední kilometry před vesničkou byl při sestupu velmi ostrý svah, půlmetrové závěje kluzkého mokrého listí, hustá mlha a místy velmi nebezpečně členitá cesta. Konečně se v dálce vynořila světélka vesničky a posléze proběhla tichá a nenápadná invaze za účelem obléhání nejbližší hospůdky, kde by jsme zaparkovali unavená a prokřehlá těla. Netrvalo dlouho, a jeden takový lokál jsme objevili. Po obložení všech radiátorů promočenými bundami, jsme zasedli, a s vervou se jali jídelních lístků. Pivečko skvělé, objednali jsme si dobrou večeři, a přitom mohli koukat na hokejový zápas na velké promítací obrazovce. Nebylo divu, že se nám vůbec v tom nečase nechtělo, a začali debatovat co dál. Měli jsme před sebou ještě spoustu kilometrů, a jediným řešením bylo vyrazit a jít nočním zrychleným pochodem. Pro většinu lákavější varianta „B“ bylo zůstat a ráno se nablížit k zastávce autobusu, a návrat domů uskutečnit tímto dopravním prostředkem.
Varianta „B“ ovšem vytočila pana Hořáka do vysokých obrátek. Rezolutně prohlásil, že bude pokračovat klidně sám – držíc se naplánované trasy za každou cenu! Nakonec se tedy rozhodlo, a vyrazili jsme utahaní, promočení a špinaví na další strastiplnou cestu. Tomáš se rozhodl že půjde kousek s námi, pak se odpojí, noc přečká poblíž vesnice a ráno půjde na autobus.
Záhy jsme se přesvědčili o úzkém vztahu zdejších loajálních domorodých informátorů k pohraniční policii. Zaplatili jsme, a tmou se vydali po kluzkých křivolakých cestičkách směr vrchol Velký Lopeník. Dostali jsme se kus od vesnice, a stezka v jednom úseku vedla přes pole. V dáli jsme zpozorovali na poli křižující auto. Jistě každého z nás napadlo, který trouba se motá v noci s autem, v mlze po poli… Nic zlého netuše jsme postupovali dál. Když jsme přišli blíž k autu, tak jsme poznali policejní Ford Tranzit hraniční policie, která nás po spatření okamžitě „zatkla“ . S pistolí na spánku, rukama na kapotě a nohama od sebe nás prohledali a přinutili legitimovat. Když pak jeden z ostrých hochů s našimi doklady sedl do auta a jal se hlásit naše iniciály do vysílačky pro ověření totožnosti, zaslechli jsme mimo jiné větu „už jsme je našli“ a nám okamžitě svitlo, že se tam nemotali jen tak nazdařbůh… Musel nás „bonznout“ někdo s hospody – jistě bylo divné, že se někdo v pohraničním pásmu potuluje v noci s batohem na zádech. Po verbální potyčce, kde naše inteligence vedla 1:0 nad úřední tupostí, se nám podařilo hlídku ostrých hochů přesvědčit, že se nejedná o ilegální přechod ale lehkou turistiku.
S hrdě vztyčenou hlavou jsme nahodili batohy na záda a pokračovali dál. Rozloučili jsme se s Tomem, který začal rozbíjet tábor, a za svitu baterek vyrazili na další noční pochod.
Měli jsme před sebou zhruba 6 km na vrchol 911,3 m vysokého Velkého Lopeníku. Asi poslední kilometr se táhl do prudkého stoupání a mohu poznamenat, že zdolávat takový terén s kluzkým povrchem, ve tmě a s těžkým báglem na hřbetě není žádný med! Byla to však naše volba, a tak jsme mlčky postupovali a šetřili každý zbytek sil. Před vrcholem se stoupání umírnilo a my po namáhavém hledání turistických značek, které se v mlze těžko hledaly konečně byly nahoře. U vysoké, z tvrdého dřeva sroubené rozhledny na vrcholu, do které jsme v té mlze málem vrazili, jsme dal Ivo kolovat svoji kvalitní lihovinu, která nám v žilách nahrazovala Fridex, a dali si půlnoční přesnídávku. Z mapy jsme poté načetli další azimut, chvíli hledali tu správnou stezku a vyrazili směr Malý Lopeník, který je vysoký 881,2 nm, vzdálený zhruba 2 km. Byl v pohodě zdolán, a naše cesta se začala stáčet na Mikulčin Vrch, kde jsme se rozhodli pro bivak.
Po
překročení „bludného kořene“ jsme se museli kousek vrátit a
posupovali různými stezkami a přes kluzké pastviny pro dobytek,
kde jsme si nacvičili padání na ruce i zadnice, kličkujíc při
tom mezi rozmočeným „kravským ekologickým hnojivem“. Ještě
pár kilometrů a dorazili jsme na Vrchol Mikulčin Vrch mající
798,7 nm. Šťastni jsme na rovném travnatém plácku vedle nějaké
chaty postavili stany, a bez dlouhých průtahů se uložili k spánku
do provlhlých spacáků.
Plán na ráno zněl: brzy vstát,
sbalit stany a vyrazit směr železniční nádraží v Bojkovicích,
odkud nás místí lokálka doveze zpět do civilizace – k suchým
a čistým šatům, vaně horké vody, suché a teplé posteli a
otevřené náruče maminky, partnerky či milenky…
Noc proběhla v klidu, ale ráno bylo lahůdkou pro zkušené a ostřílené dobrodruhy našeho kalibru! Musím zdůraznit že vylézt z vlhkého, a ne moc vyhřátého spacáku do ostře ledového severáku mající teplotu 0 stupňů celsiovy stupnice, obléci si na sebe blátem zapráskané promočené oblečení, nazout napůl zmrzlou obuv je na vyznamenání „Platinový Mervin za drsnost a sebezapření“, které se nepřipíná na šaty, jak to dělají jen měkkýši, ale přímo do mužně ochlupené kůže na hrudi!
Proběhlo bleskové sbalení batohů, rychlá snídaně a vyrazilo se. Další postup byl teď po asfaltce směr na Vysoký vrch a Nový dvůr. Začala se k naší radosti vlivem sestupu do nižších poloh protrhávat mlha, a viděli jsme na rozlehlé pastviny plné pasoucího se dobytka. U silnice vedoucí na přechod Starý Hrozenkov jsme potkali motorest Rasová, kde jsme posnídali teplé jídlo a studené pivo. Když jsme do motorestu vpadli – mokří a špinaví až za ušima, tak bylo na personálu evidentní že přemýšlejí o tom, zda by nebylo rozumnější nás vypakovat, abychom neodrazovali další „slušné“ zákazníky… Naštěstí jsme to uhráli a zasedli ke stolu. Po příjemném posezení v teple jsme byli nuceni z časových důvodů lokál opustit, a vydali jsme se na dalších cca. 8 km po zeleném turistickém značení směr Bojkovice kolem vrcholu Hrádek se zříceninou Zubačov (521,3 nm), přes vrchol Skalky (465,8 nm) dál k našemu cíli. Vlivem nižší polohy zmizela mlha, oteplilo se a přestala kapat voda se stromů. Cesta hezkým, podzimně laděným listnatým lesem byla malou satisfakcí za drsné podmínky prožité za poslední dva dny. Minuli jsme další vrchol Valy (469,6 nm) a poslední 3 kilometry do Bojkovic už byla procházka růžovou zahradou. V povznesené náladě jsme prošli kolem místního zámku až na vlakové nádraží, na které jsme dorazili s hodinovým náskokem, což by si zasloužilo dalšího Mervina – tentokráte za výdrž a dochvilnost!
V prázdné
nádražní hale jsme usedli na lavičky, z batohů vytáhli
poslední zbytky proviantu a spokojeně žvýkali, těšíc se na
vlak. Vlak dojel tak nějak včas, za což bych navrhoval Českým
drahám také Mervina! Proběhlo nalodění na palubu a vyrazili jsme
východním směrem k domovu plného lákadel, o kterých jsem
se už výše zmínil…
Ve vlaku proběhla poslední degustace
domácí pálenky – bezesporu vynikající kvality, („přece ji
jako zbabělci nepovezeme domů“) a také líčení zážitků a
dojmů z celé akce. Někteří členové teamu v příjemně
rytmickém drkotání spokojeně podřimovali, mazácky při tom
žvýkajíc kovový vršek od lahváče Pilsner Urquell, a u bdící
většiny vládla spokojená euforie z úspěšné akce. Macek
vystoupil ve Slavkově a zbytek týmu dorazil bez úhony na Brněnské
Hlavní nádraží.
Co závěrem dodat??? Vytýčené cíle byly splněny, vrcholy dobyty, kořalka vypita… A jen tak mezi námi – co více si může po cestování a poznávání lačný dobrodruh přát více?!
Další akce je v plánu koncen února 2005. Bude prodloužený víkend s běžkami na nohou, stanem a spacákem na zádech Takže je na co se těšit…
Sepsal
a humorem
malinko přikreslil:
Macek – pravnuk, vnuk a syn
mistrů cechu kovářského
z Jiříkovic…
:o)